26 Cdo 1641/2010
Datum rozhodnutí: 13.03.2012
Dotčené předpisy: § 711 obč. zák., § 102 odst. 2 předpisu č. 128/2000Sb.




26 Cdo 1641/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Mgr. P. H. , a b) JUDr. S. H. , zastoupených Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 38, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem Olomouc, Horní náměstí 583/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 140/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2009, č. j. 71 Co 248/2009-121, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2009, č. j. 71 Co 248/2009-121, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2009, č. j. 25 C 140/2009-53, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 71 Co 248/2009-121, výrokem I. odmítl námitku podjatosti vznesenou žalobci, výrokem II. potvrdil rozsudek ze dne 10. 4. 2009, č.j. 25 C 140/2009-53, kterým Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 5, ve 2. podlaží domu č.p. 411, O. (dále předmětný byt, resp. byt a předmětný dům ) a rozhodl o nákladech řízení; dále výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že jeho správu vykonává Správa nemovitostí Olomouc, a.s. (dále též SNO, a.s. ), že tato obchodní společnost byla zřízena žalovaným za účelem správy nemovitostí v jeho vlastnictví, že s ní dne 10. 4. 2002 uzavřel smlouvu o obstarání správy nemovitostí (dále též Smlouva ), kterou na ni přenesl své pravomoci v této oblasti, že ředitel této společnosti dal žalobcům (společným nájemcům bytu) dopisem ze dne 18. 12. 2008 výpověď z nájmu bytu (dále též Výpověď ) z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též obč.zák. ), odůvodněnou tvrzením, že mají dva, resp. více bytů, že žalobce a) je zapsán v katastru nemovitostí mimo jiné jako podílový spoluvlastník (ze 2/3) obytného domu č.p. 493 na ulici V. v B. (dále dům v B. ) a jako vlastník bytové jednotky v domě č.p. 528/28, k.ú. N.n (dále byt v N. ) a bytové jednotky v domě č.p. 328, k.ú. O. město (dále byt v O. ).
Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkou podjatosti vznesenou žalobci v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že byla podána opožděně, a že není (z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí) důvodná.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci jako společní nájemci předmětného bytu jsou ve věci aktivně věcně legitimováni, a že Výpověď daná ze strany žalovaného je platným právním úkonem, obsahujícím všechny náležitosti předpokládané ustanovením § 711 odst. 3 obč.zák. Důvodem její neplatnosti není ani okolnost, že o ní nebylo rozhodnuto radou města Olomouc, resp. že jí nepředcházela zákonná delegace působnosti rady města na oprávněný subjekt. Zaujal názor, že žalovaný Smlouvou platně přenesl na SNO, a.s. své pravomoci včetně oprávnění dávat výpovědi z nájmu bytů či ukončovat uzavřené nájemní smlouvy výpovědí. Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (a to ani v § 102) výslovně nezakazuje, aby obec smluvně převedla po projednání svými příslušnými orgány některé své pravomoci v rámci výkonu samostatné působnosti na jiný subjekt, naopak to např. v § 102 odst. 2 písm. m) tohoto zákona předpokládá. V rámci Smlouvy došlo též k převodu oprávnění žalovaného činit právní úkony směřující k zániku nájemního vztahu výpovědí, což plyne z jejího čl. 3 odst. 2, podle něhož je tento subjekt dále (tj. nad rámec vyjmenovaných činností) oprávněn v souladu s ustanoveními §§ 685 719 obč.zák. provádět i činnosti vyplývající ze zvláštních ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytů, zejména dávat souhlas k výměnám bytů, ke společným nájmům a podnájmům, vyjadřovat se k přechodům nájmu apod. Výkladem uvedeného ustanovení Smlouvy je proto nutno dospět k závěru, že SNO, a.s. byla jako správci nemovitostí (bytů) svěřena též pravomoc ukončovat nájmy bytů výpovědí a tedy pravomoc dávat výpovědi z nájmu bytu. Rovněž tak neshledal důvodnou námitku žalobců, že z Výpovědi nevyplývá, že ji SNO, a.s. učinila za žalovaného a dovodil, že z jejího obsahu [formulace, že byt užívaný žalobci a), b) je ve vlastnictví žalovaného a pouze ve správě SNO, a.s. ] je zjevné, že pokud dává žalobcům Výpověď, činí tak pouze jako správce bytu a za vlastníka v osobě žalovaného . Za neopodstatněnou označil též jejich námitku, že Výpověď nebyl oprávněn samostatně učinit a podepsat ředitel SNO, a.s., protože z jejího obsahu se podává, že tak učinil nikoli jako člen jejího představenstva a za toto představenstvo, ale jako její ředitel, který je v souladu s § 15 obch.zák. zmocněn ke všem úkonům, k nimž při její činnosti dochází. Odvolací soud, vycházeje ze závěru o platnosti Výpovědi, se dále zabýval posouzením existence uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní mají dva byty (vedle předmětného bytu je to zejména byt v N. a byt v O.) a že na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze tyto byty, případně jeden z nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojují zejména s řešením otázky: (1) zda člen statutárního orgánu může současně být zákonným zástupcem této právnické osoby (2) zda rozhodnutí o učinění právního úkonu (výpovědi z nájmu bytu) může být obcí, resp. radou obce paušálně delegováno na obchodní (akciovou) společnost podle § 102 zákona o obcích, a (3) naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč.zák.; za zásadně právně významnou považují i odvolacím soudem provedenou (4) interpretaci listin (Smlouvy a Výpovědi). Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, a namítají, že byla učiněna osobou, která neměla způsobilost a oprávnění tak učinit, jakož i nesprávnost výkladu ustanovení § 102 odst. 1 písm. m), odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., přičemž uvádějí, že žalovaný nemohl přenést pravomoc rozhodovat o skončení nájemního vztahu na SNO, a.s. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah Smlouvy, dovodil-li, že SNO, a.s. může jménem žalovaného ukončovat nájemní vztahy k bytům výpovědí, jakož i obsah Výpovědi, učinil-li závěr, že z ní vyplývá, že SNO, a.s. jedná jménem žalovaného. Na nesprávnost právního posouzení usuzují i z toho, že odvolací soud dovodil, že v dané věci byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, ačkoliv na nich nelze spravedlivě (z důvodů jimi uváděných) požadovat, aby užívali jiný, než předmětný byt. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřují v tom, že nebyl proveden důkaz lékařskou zprávou ohledně zdravotního stavu 2. žalobkyně, ačkoliv byl významný pro posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu; rovněž namítají existenci vady uvedené v § 229 odst. 1 o.s.ř., konkrétně že u soudu prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně jímž by měl být vzhledem k námitce podjatosti jiný než Okresní soud v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že není v dané věci přípustné, obsáhle vyvracel jednotlivé dovolací námitky a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Se zřetelem k obsahu dovolání a právnímu posouzení věci odvolacím soudem shledává dovolací soud v dané věci napadené rozhodnutí zásadně právně významným pro řešení otázky (označené ad 2/), zda rozhodnutí o dání výpovědi z nájmu bytu ve vlastnictví žalovaného (obce) mohlo jím být paušálně delegováno na obchodní akciovou společnost (SNO, a.s.). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelé namítají, že řízení je postiženo vadou upravenou v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., jejíž naplnění spatřují v tom, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce.
Jak vyplývá z obsahu spisu, vznesli žalobci námitku podjatosti až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; netvrdili přitom existenci okolností, za nichž lze vznést tuto námitku později (§ 15a odst. 2 věty za středníkem, věty druhé o.s.ř.). Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud vznesenou námitku posoudil jako opožděně podanou a odmítl ji (§ 16 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud rovněž shledává správným jeho závěr o nedůvodnosti této námitky a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku. Se zřetelem k uvedenému nelze dovodit, že by řízení bylo namítanou vadou postiženo.
Dovolatelé rovněž namítají existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) ve vztahu k neprovedení důkazu ohledně zdravotního stavu žalobkyně. Jak vyplyne z níže uvedeného, nemohla mít případná existence namítané vady za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud se jí proto blíže nezabýval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dovolatelé taktéž uplatnili, lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 19/96, z 27. 1. 1999, sp.zn. 2 Cdon 136/97, z 26. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1830/98, z 16. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1018/2000, vycházející z obsahově stejné dikce návětí ustanovení § 711 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 Sb., dále např. rozsudky z 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3589/2007, a z 19. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4216/2009) je ustálena v názoru, že oprávnění dát nájemci výpověď z nájmu bytu svědčí pronajímateli, jímž je zásadně vlastník domu, v němž se byt, jehož nájem je vypovídán, nachází, resp. vlastník takovéhoto bytu, neboť realizace práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu se originárně odvíjí od jeho vlastnického práva k domu (bytu). Zbývá dodat, že pronajímatel je v řízení o žalobě podle § 711 odst. 5 obč.zák. rovněž pasivně věcně legitimován (srov. již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, a sp. zn. 26 Cdo 4216/2009).
Není vyloučeno, aby se pronajímatel při tomto právním úkonu dal zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Podle ustanovení § 32 odst. 1 obč.zák., nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Uvedené platí i v případě jednostranného právního úkonu, jakým je výpověď z nájmu bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1766/2004).
Judikatura Nejvyššího soudu rovněž dovodila, že v právních vztazích vznikajících při hospodaření s byty (s nebytovými prostorami) se připouští, aby právnická či fyzická osoba pověřená správou domu vyřizovala právní záležitosti vlastníka nemovitosti; musí se tak ale dít na základě takového zmocnění vlastníkem, v němž se tato osoba opravňuje generálně nebo ad hoc k zastoupení vlastníka, nikoli tedy k jednání vlastním jménem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 1. 2003, sp.zn. 28 Cdo 2368/2002 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. I ÚS 568/04/, a rozsudek z 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2708/2006).
Pokud pak jde o výpověď z nájmu bytu ve vlastnictví obce, je nutno respektovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších (dále jen zákon o obcích ).
V rozsudku z 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod R 85/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a v zákoně č. 131/2000 Sb. dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K právnímu názoru, že obvodní rada není oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, a že ani dodatečný souhlas obecní rady (resp. rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39 obč.zák., se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudku z 26. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1619/2009 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 14. 3. 2011, sp.zn. IV. ÚS 140/11), v rozsudcích z 3. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3479/2007, z 9. 2. 2011, sp.zn. 26 Cdo 14777/2010, a z 21. 9. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4600/2009. V odůvodnění posléze uvedeného rozhodnutí bylo též konstatováno, že vůle městské části hl. m. Prahy dát konkrétnímu nájemci výpověď z nájmu bytu jako jemu adresovaný hmotněprávní úkon, nemůže být vytvořena tím, že rada městské části zmocní vedoucího bytového odboru úřadu městské části rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů , tj. činit hmotněprávní úkony určitého typu (výpovědi z nájmu bytu) vůči blíže neurčeným adresátům (nájemcům obecních bytů). Nelze-li zmocnit vedoucího bytového odboru k učinění tohoto hmotněprávního úkonu, nelze ani k tomu zmocnit právnickou osobu a ani takto (v rozporu se zákonem o obcích) nahradit souhlas obecní rady.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, že žalovaný jako pronajímatel platně přenesl Smlovou svoji pravomoc v dané oblasti mimo jiné ukončovat nájemní vztahy k blíže neurčeným bytům výpovědí z nájmu na SNEO, a.s., a že jmenovaná obchodní společnost tak učinila v jeho zastoupení.
Se zřetetelem k výše uvedenému nelze považovat jeho právní posouzení věci za správné. SNO, a.s. nebyla subjektem oprávněným dát žalobcům platně výpověď z nájmu k předmětnému bytu, neboť nebyla jeho pronajímatelem a nevystupovala ani jako jeho zástupce na základě plné moci (takovýto závěr nelze dovodit ani výkladem Smlouvy, resp. Výpovědi). Nehledě na to nelze Výpověď shledat platnou i z toho důvodu, že byla opomenuta pravomoc rady obce rozhodovat o dání výpovědi z (konkrétního) nájemního vztahu žalovaných k předmětnému (konkrétnímu) bytu. Opačný závěr nelze dovodit ani z ustanovení § 102 odst. 2 písm. m) zákona o obcích, jež hovoří o svěření působnosti obecní rady v oblasti uzavírání nájemních smluv.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud jej rovněž zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.), aniž se zabýval (pro předčasnost, resp. nadbytečnost) otázkami označenými v dovolání ad (1) a (3).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu