26 Cdo 1635/2005
Datum rozhodnutí: 11.05.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1635/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. Ď., a 2) I. Ď., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 154/2002, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2004, č. j. 9 Co 623/2003-87, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná I. Ď. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. V poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č.j. 9 C 154/2002-28, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8 první bytové kategorie, sestávajícího se z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství, který se nachází ve druhém podlaží domu č.p. 1566, v T. (dále jen předmětný byt ), dané žalobcem žalovaným, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, uložil žalovaným předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. za naplněný, neboť žalovaní ve svých výpovědích potvrdili neplacení nájemného včetně záloh na služby spojené s užíváním bytu za dobu více než 8 měsíců, přestože v rámci sociálních dávek pobírali příspěvek na bydlení. Soud prvního stupně současně přihlédl k tíživé sociální situaci žalovaných i ke skutečnosti, že v předmětném bytě s nimi bydlí dvě nezletilé děti, a proto s odkazem na § 712 odst. 5 obč. zák. vázal vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č.j. 9 Co 623/2003-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaní hrubě porušovali povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a to i přesto, že se snažili dluh splácet. Soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího správně zohlednil i okolnosti rozhodné podle § 712 odst. 5 obč. zák., pro které žalovaným přiznal náhradní ubytování.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá 2. žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, že soudy obou stupňů je řešena otázka použitelnosti práva soudu určit druh bytové náhrady v případě výpovědi z nájmu bytu. Podle dovolatelky soud pochybil v právním výkladu vážnosti důvodů, pro které lze v projednávané věci přiznat jako bytovou náhradu náhradní byt, neboť nepřihlédl ke skutečnosti, že 2. žalovaná se snaží dluh splácet. Dluh totiž vznikl v době, kdy si 1. žalovaný přisvojoval téměř všechny peníze a nezajímalo ho, kolik 2. žalovaná potřebuje pro rodinu, tato situace posléze vyústila v rozvod. V září 2004 bylo dlužné nájemné v plné výši uhrazeno a od té doby platí 2. žalovaná řádně. Dovolatelka závěrem zdůrazňuje, že žalobce jako pronajímatel vůči ní nemá žádné jiné výtky. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobce je rozhodnutí o bytové náhradě natolik individuální, že nemůže mít význam pro obecnou rozhodovací praxi, ledaže by soudy nižších stupňů tuto otázku posuzovaly odlišně, o což v dané věci nejde, a proto není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Proto je nezbytné posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.



Ze soudní praxe (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 204/2004) totiž vyplývá, že zásadní formou bytové náhrady v případě, že nájemní vztah skončil výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde v souzené věci, je pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 27. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000 a ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003). Ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je tedy stanovením shora uvedeného předpokladu normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Neprovede-li soud toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu.

Jestliže soudy obou stupňů při úvaze o formě bytové náhrady sociální situaci žalovaných jako okolnost hodnou zvláštního zřetele zohlednily, přičemž vzaly v úvahu i další okolnosti případu, a jestliže Nejvyšší soud již nemohl přihlížet k novému tvrzení dovolatelky, že dluh žalovaných byl v září 2004 zcela uhrazen (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), nezbývalo než uzavřít, že napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným, který dovolání nepodal a vznik dalších nákladů žalobci nezavinil, bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. května 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu