26 Cdo 1611/2006
Datum rozhodnutí: 24.10.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 1611/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců a) Mgr. M. H., b) Mgr. O. S., proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 332/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 12 Co 326/2005-120, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 12 Co 326/2005-120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. května 2005, č. j. 24 C 332/2003-103, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4/B o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v I. patře vpravo od schodů s okny do dvora, v domě v P. 8, V Z. 842/16 (dále jen předmětný byt ), kterou dali žalobci žalované, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a správně ho i právně posoudil, přičemž pro stručnost odkázal na odůvodnění tohoto rozsudku a dále se zabýval jen odvolacími námitkami. V projednávané věci dali žalobci a) a b) žalované výpověď z nájmu bytu, kterou učinili součástí žaloby, podle § 711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ), neboť žalovaná užívá předmětný byt jen občas bez vážných důvodů. V průběhu řízení dali žalobci žalované výpověď z nájmu bytu i z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., kterou odůvodnili tím, že žalovaná má dva byty. K odvolacím námitkám odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 2 Cdon 294/96 a 2 Cdon 546/96) může být dána výpověď i v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a předmětem žaloby je pak tato nová výpověď.


V posuzované věci žalobci v průběhu řízení podáním ze dne 9. 9. 2004 označeným jako rozšíření důvodů k výpovědi dali žalované výpověď i z důvodu uvedeného v § 712 odst. 1 písm. g) obč. zák. (správně § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) a soud prvního stupně správně usnesením ze dne 27. 12. 2004, č. j. 24 C 332/2003-85, takovou změnu žaloby připustil, proto není podle odvolacího soudu důvodná námitka žalované, že tento soud připustil bez dalšího návrhu žalobce změnu žaloby, přičemž ke změně žalobního petitu nebylo ani třeba návrhu žalobců, kteří doplnili vylíčení rozhodujících skutečností tak, že předmětem žaloby učinili i výpověď dle uvedeného ustanovení.


Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že k platnosti výpovědi podle § 710 odst. 3 obč. zák. je třeba, aby v ní byla uvedena zákonem stanovená, popř. delší výpovědní lhůta a okamžik, od něhož počíná běžet, a z toho lze určit, kdy nájem bytu končí. Výpověď tak nemusí obsahovat konkrétní určení konce výpovědní lhůty, a proto je názor žalované, že je neplatná výpověď, která toto určení neobsahuje, nesprávný.


Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Dovoláním ze dne 20. 3. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako dovolací důvody označila důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., a je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


V dovolání žalovaná zejména uvedla, že se žalobci žalobou ze dne 15. 12. 2003 domáhali přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., a podáním ze dne 9. 9. 2004 v průběhu řízení rozšířili žalobu o další výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), aniž by soud prvního stupně požádali o připuštění změny petitu. Soud prvního stupně z tohoto důvodu postupoval chybně, když tento nedostatek neodstranil a naopak vycházel bez dalšího z toho, že jde o rozšíření žaloby. Dovolatelka dále brojí proti tomu, že v rozporu s dikcí ust. § 710 odst. 3 obč. zák. žalobci ve výpovědi neuvedli, kdy má nájem skončit, a to výslovně takovou formulací, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční lhůty tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce , tudíž je nedostatečné vyjádření, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dovolatelka odkázala na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (R 26/1996 a R 4/1997) a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V podání ze dne 5. 5. 2006 se k dovolání vyjádřili oba žalobci. Ve vyjádření zejména uvedli, že v předmětném bytě v současné době žalovaná nebydlí a nebydlí tam ani její druh, přičemž upozornili, že se v bytě nyní nachází jim neznámý člověk. Žalobci dále oznámili, že poskytli žalované na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2005, přístřeší, přičemž dospěli k názoru, a to z doručenek, že žalovaná v předmětném bytě již nežije. Žalobci proto ze shora uvedených důvodů a s odkazem na dobré mravy navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 232 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.


V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.


Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.


Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ovšem z obsahu dovolání lze dovodit její stanovisko, že soudy obou stupňů v této věci pochybily, neboť nelze považovat žalobní návrh ze dne 15. 12. 2003 a podání ze dne 9. 9. 2004 za způsobilou a právně účinnou výpověď z nájmu bytu, když tyto úkony neobsahují výslovné uvedení, že nájem skončí uplynutím výpovědní lhůty. Z obsahu dovolání lze dále vyvodit i výtku žalované, prostřednictvím které brojí proti procesnímu pochybení soudu prvního stupně, když rozšířil žalobu o další výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), aniž by ho žalobci o připuštění změny petitu samostatným přípisem požádali.


Z ustálené rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitě č. 1/199 pod poř. č. 4) vyplývá, že pro platnost výpovědi z nájmu bytu je bezpodmínečně nutné uvést zákonem stanovenou popř. delší výpovědní lhůtu a dobu počátku běhu lhůty, aby bylo jasně a konkrétně zjistitelné, kdy nájem bytu uplynutím stanovené výpovědní lhůty skončí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99).


V rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení § 710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v § 711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.


Pokud odvolací soud v této věci posoudil výpověď obsaženou v žalobě ze dne 15. 2. od 12. 2003 a poté v podání z 9. 9. 2004 (stejný návrh byl učiněn při jednání soudu prvního stupně dne 7. 9. 2004 viz protokol o jednání) jako platnou, vycházelo toto jeho posouzení z judikatury dovolacího soudu, a toto posouzení je v souladu s hmotným právem (§ 710 odst. 3 obč. zák.). Argumentace dovolatelky, že výpověď je neplatná, je tedy nedůvodná.


Námitka dovolatelky týkající se procesního pochybení soudu prvního stupně, tj. rozšíření žaloby o další výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., nemůže s ohledem na výše uvedené založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť by mohlo jít o tzv. jinou vadu řízení (nikoli o nesprávné právní posouzení věci).


Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto jej podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. října 2006


JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.


předseda senátu