26 Cdo 160/2010
Datum rozhodnutí: 16.03.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 160/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Římská 14, proti žalovanému MUDr. I. E., zastoupenému JUDr. Ivou Hesovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 66/45, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Sdružení občanů Prahy 5 Hlubočep pro zachování a rozvoj zdravotního střediska , se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 281/31a, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 449/2002, o dovoláních žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12. věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný a vedlejší účastník dovoláními napadli potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejším účastníkem na straně žalovaného.

Přitom shodně jako v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k řečenému dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.

Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.

Dovolání žalovaného proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) žalovaný s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil (vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a to námitkami, že oba soudy nebraly v úvahu listinné důkazy , ze kterých je zřejmé, že žalobce na základě nájemní smlouvy k nebytovým prostorám umožnil žalovanému vznik jeho lékařské praxe , a že odvolací soud nevzal v úvahu listinný důkaz, kterým žalobce napadl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 39/99 . V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že posléze uvedený listinný důkaz nevzal odvolací soud v úvahu i proto, že jej žalovaný v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. označil až v dovolání.

Dovolací soud zastává opět s přihlédnutím k obsahu dovolání názor, že v projednávané věci žalovaný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítl, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz výslechem svědka H. a že napadený rozsudek /správně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem/ je nevykonatelný, neboť vyklizovaný nebytový prostor je v jeho výroku /správně ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem/ vymezen zcela nedostatečně, zaměnitelně po odstranění vývěsek ). Přehlédl však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V posuzovaném případě žalovaný navrhl výslech svědka J. H . Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a navrženého svědka nevyslechl; tento postup ve svém rozsudku rovněž v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jde-li o otázku vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem, dovolací soud pro stručnost odkazuje na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na právním názoru, že v posuzované věci nelze uplatněný nárok pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Zpochybnil-li žalovaný poukazem na okolnosti uvedené v dovolání správnost tohoto právního názoru, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Jde-li o dovolací námitky, že se objevil důkaz , který žalobce nepředložil zcela záměrně, aby si zajistil úspěch ve věci , a že nedošlo v celém řízení k vyvrácení jeho stanoviska, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován , dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi žalovaný uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.

Návrhu na provedení důkazů označených v dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud nevyhověl z následujících důvodů. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dokazování může dovolací soud provádět jen k prokázání důvodů dovolání (viz § 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že to platí prakticky jen u důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1054 s., str. 1288). Jelikož u dovolání, jehož přípustnost se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., citovaný dovolací důvod zásadně není způsobilým přípustnost dovolání ani založit (viz výklad shora), je bezpředmětné provádět dokazování, jímž by měla být prokázána existence vad řízení ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalovaného ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. rovněž odmítl (zde pro nepřípustnost). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti oběma dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu