26 Cdo 1599/2012
Datum rozhodnutí: 25.10.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 2 obč. zák., § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.




26 Cdo 1599/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Stavebního bytového družstva ve Frýdku-Místku , se sídlem Frýdek-Místek, Družstevní 844, zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Na Hradbách 3/119, proti žalované L. J., zastoupené Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 49/2005, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2010, č. j. 71 Co 75/2010-122, takto:

I. Dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2010, č. j. 71 Co 75/2010-122, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. dubna 2009, č. j. 14 C 49/2005-95, tak, že žalovaná je povinna vyklidit bytovou jednotku č. 1912/8 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v domě č. p. 1912 na ulici Marie Majerové ve Frýdku-Místku do 15-ti dnů od zajištění přístřeší, se zamítají .
II. Jinak se dovolání žalované odmítá .
III. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č.j. 14 C 49/2005-95, uložil žalované povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 1912/8 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v domě č.p. 1912 na ulici M. M. ve F. (dále též jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ) do15-ti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok. II.) a o nákladech státu (výrok IV.) s tím, že o náhradě nákladů a odměně zástupkyně žalované bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č.j. 71 Co 75/2010-122, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I., změnil tak, že žalované uložil vyklidit předmětný byt do 15-ti dnů od zajištění přístřeší, ve výroku IV. jej potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu a spoluvlastník předmětného domu, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2004, sp.zn. 29 E 70/2004 (které nabylo právní moci dne 4. 12. 2004) byl nařízen vůči povinné (žalované) výkon rozhodnutí postižením majetkových práv, a to práva povinné na členský podíl a nároku na vypořádací podíl u Stavebního bytového družstva ve Frýdku-Místku (dále též jen Družstvo ) k uspokojení pohledávky oprávněného města Frýdek-Místek ve výši 210.665,- Kč s příslušenstvím, že citované usnesení bylo doručeno Družstvu dne 21. 2. 2005, že dne 2. 3. 2005 byl vypořádací podíl ve výši 26.000,- Kč vyplacen oprávněnému, že Družstvo dopisem ze dne 2. 3. 2005 vyzvalo žalovanou k vyklizení předmětného bytu do 31. 3. 2005 a že žalovaná, která v bytě již nebydlí, avšak žalobci jej řádně nepředala, je plně invalidní, upoutaná na lůžko, nesoběstačná, potřebuje pomoc druhé osoby při všech úkonech a má vůči žalobci dlouhodobě dluh na platbách za užívání bytu. Přisvědčil i jeho závěru, že výše citovaným usnesením zaniklo členství žalované v Družstvu ve smyslu § 231 odst. 1 obch. zák., a tudíž i právo nájmu předmětného družstevního bytu (§ 714 obč.zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaná, která byt žalobci dosud řádně nepředala, jej užívá bez právního důvodu, je žaloba podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná. Zatímco soud prvního stupně uložil žalované povinnost k vyklizení předmětného bytu ve stanovené lhůtě (bez bytové náhrady), odvolací soud jí přiznal bytovou náhradu ve formě přístřeší za analogického použití ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák., přičemž neshledal důvody pro přiznání vyšší formy bytové náhrady. Konstatoval, že ač výkon rozhodnutí byl nařízen k uspokojení dluhů oprávněného města Frýdek-Místek, nikoliv dluhů žalobce, bylo nesporné, že žalovaná dlouhodobě neplatí platby spojené s bydlením, a že by tudíž naplnila výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. Neshledal (stejně jako soud prvního stupně) důvodnou námitku žalované, že výkon práva žalobce je (s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav) v rozporu s dobrými mravy, neboť byt žalobci nepředala a dlouhodobě neplatí platby spojené s bydlením, a nebyly tak dány důvody pro zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dovodil povinnost pronajímatele zajistit přístřeší za použití analogie a presumpce naplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 v návaznosti na ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. , a domnívá se, že analogie je zde nepřípustná. Konstatuje, že k zániku nájmu bytu došlo v důsledku zániku členství v Družstvu a že nelze analogií konstruovat výpovědní důvod s povinností zajištění bytové náhrady, když zákon bytovou náhradu v tomto případě nepřiznává . Je toho názoru, že napadené rozhodnutí chrání zájmy nájemce na úkor pronajímatele, neboť z něj vyplývá povinnost pronajímatele zajistit přístřeší vždy bez ohledu na chování nájemce a okolnosti případu (vždy je možno presumovat nějaký výpovědní důvod, pro který lze přiznat přístřeší) a že je zároveň v rozporu s dobrými mravy (žalovaná neplnila rozhodnutí soudu, v důsledku čehož pozbyla členství v Družstvu, a rovněž po delší dobu neplatila za užívání předmětného bytu). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že použití analogie je v daném případě přípustné a že na jejím základě má (dle § 712 odst. 5 obč.zák.) z důvodů zvláštního zřetele hodných právo na zajištění náhradního bytu s ohledem na její velmi vážný zdravotní stav.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná. Jeho přípustností se blíže nezabývala a uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil jednak v otázce bytové náhrady a také pokud dovodil, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvádí, že s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav (který blíže popisuje) považuje zajištění toliko přístřeší za nemorální , neboť potřebuje bezbariérové bydlení, a že jsou na její straně dány důvody pro přiznání vyšší formy bytové náhrady. Za situace, kdy odvolací soud shledal žalobu důvodnou, měl jí uložit povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Dále nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. aby bylo zrušeno napadené rozhodnutí a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že v daném případě není výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy (nedopadá na něj stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009). Poukazuje na to, že naopak žalovaná se chová v rozporu s dobrými mravy (dluží mu nájemné za období od května 2006 do února 2011). Dále uvádí, že žalovaná má zajištěno bydlení a že v průběhu řízení nenavrhovala přiznání vyšší formy bytové náhrady, o níž rozhoduje soud toliko k návrhu nájemce. Navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jejich přípustností.
Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť (jak vyplývá z jeho obsahu - § 41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle uvedeného ustanovení je přípustné i dovolání žalované, a to v části, v níž směřuje proti výše uvedenému měnícímu výroku napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř se však omezuje pouze na výrok, jímž byla povinnost žalované vyklidit byt vázána na zajištění přístřeší. Přípustnost dovolání žalované, která brojí rovněž proti výroku o vyklizení předmětného bytu, bude posouzena samostatně (viz níže).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Uvedené vady nebyly dovolateli namítány (resp. žalovaná sice uplatnila dovolací důvod § 214a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který však nijak blíže nevymezila) a ani z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci nebyl dovoláním zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalované zaniklo v důsledku zániku členství v Družstvu právo nájmu předmětného bytu ve smyslu § 714 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. dál opět jen obč.zák. )., a dovolací soud z něj proto vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu je tak právní názor odvolacího soudu, že v daném případě přísluší žalované při vyklizení předmětného bytu toliko přístřeší.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud při úvaze o uvedené formě bytové náhrady aplikoval ustanovení § 712 odst. 5 větu první obč.zák., upravující nárok nájemce na bytovou náhradu při zániku práva nájmu bytu výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinností nájemce (§ 711 odst. 2 písm. b/ obč.zák.).
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 9. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 253/2009 (ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 1. 2011, sp.zn. III. ÚS 2946/10) zabýval otázkou formy bytové náhrady pro osobu, jíž zanikl nájem bytu v důsledku zániku členství v bytovém družstvu nařízením exekuce postižením jejích členských práv a povinností v družstvu. Dospěl přitom k závěru, že takovýto případ je nutno posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) jako případ, jež má na mysli ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč.zák. Tomu nebrání ani okolnost, že posléze uvedené ustanovení míří výslovně na výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce, vyplývajících z nájmu bytu, tedy povinností vůči druhé straně nájemního vztahu (pronajímateli), zatímco v dané věci šlo o porušení povinnosti k tíži nikoliv subjektu daného vztahu, ale jiného (závazkového) právního vztahu. V obou případech jde totiž o situaci, vzniklou jednáním žalovaného, jež není v souladu s právem, a důsledky jejich jednání nelze klást k tíži pronajímatele (vlastníka) bytu. Nepřiměřenou tvrdost, jež by v podobných situacích vznikla v případě rodiny nájemce, v níž jsou nezletilé děti, lze zmírnit postupem podle § 712 odst. 5 věta druhá obč.zák., jež je u výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. aplikovatelné (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4131/2008, uveřejněný pod č. 36/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 9. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 5409/2008, a sdílí jej i v projednávané věci. Přísluší-li vyklizovanému bytová náhrada v určité formě podle pozitivní právní úpravy nebo na základě její analogické aplikace (jako v daném případě podle § 712 odst. 5 obč.zák.), nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné (vyšší) formě za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Jak vyplývá z výše uvedeného, názor žalobce, že použití analogie je v daném případě nepřípustné, není správný. Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že žalované měla být bytová náhrada pro rozpor s dobrými mravy odepřena, neboť okolnosti, že k zániku členství došlo v důsledku chování žalované, která nehradila své povinnosti uložené jí pravomocným rozhodnutím soudu a že nehradila ani platby za užívání předmětného bytu, již byly zohledněny právě v analogické aplikaci ustanovení § 712 odst. 5 věta druhá obč.zák. Není opodstatněná ani námitka žalované, že její povinnost byt vyklidit měla být vázána na zajištění náhradního bytu. Jestliže v daném případě odvolací soud vázal povinnost žalované vyklidit předmětný byt na zajištění přístřeší, postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu a nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání žalobce a částečně i dovolání žalované jako nedůvodná zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Žalovaná dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vyklizení bytu, tj. v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka, jež výslovně neoznačila otázku zásadního právního významu, namítá, že výkon práva žalobce je (zejména s ohledem na její zdravotní stav) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák. (což by se v dané věci mohlo projevit v rámci úvahy o zamítnutí žaloby /pro tentokrát/ - srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přičemž přihlédl k okolnostem na straně žalobce (jeho zájmu na řádném placení za užívání bytu) i žalované (její nepříznivý zdravotní stav). Úvaha odvolacího soudu, že vyklizení žalované není v rozporu s dobrými mravy, pak není zjevně nepřiměřená.
V části, v níž dovolání žalované směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení (který má - a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku, jde-li o jeho formu - povahu usnesení /§ 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o.s.ř./) není rovněž přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi usneseními vyjmenovanými v ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. Dovolání v této části není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu první stupně ve věci samé; tím však rozhodnutí o nákladech řízení není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/2002, pod pořadovým číslem 88).
S ohledem na výše uvedené proto dovolací soud dovolání žalované v této části jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř.)
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 142 odst. 1, 146 odst. 3 a § 150 o.s.ř. V části, v níž byla dovolání zamítnuta, byl procesní úspěch a neúspěch obou účastníků stejný, v části, v níž bylo dovolání žalované odmítnuto, by žalobci příslušela náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 3 o.s.ř., nicméně s ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalované, jejíž jediným příjmem je invalidní důchod, dovolací soud rozhodl podle § 150 o.s.ř. tak, že žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu