26 Cdo 1585/2008
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1585/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. M. v likvidaci , zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 72.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 481/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2007, č.j. 17 Co 275/2005-77, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2007, č.j. 17 Co 275/2005-77, se ve výroku pod bodem I., v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. dubna 2005, č.j. 4 C 481/2004-41, o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 72.616,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 9. 2. 2004 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení 18.535,- Kč a dále ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č.j. 4 C 481/2004-41, zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) proti Z. o. d. M. (původně žalovaný 1/) a uložil žalovanému (původně žalovaný 2/) zaplatit žalobci částku 72.616,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 9. 2. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a oběma původně žalovanými.


Soud prvního stupně měl za zjištěné, že žalobci byl Z. d. M. (dále jen D. ) v souvislostí s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb. ), vypočten základní podíl ve výši 54.500,- Kč představovaný nároky podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ), sestávajícími z náhrady za živý inventář 36.300,- Kč, za krmiva 17.000,- Kč a za hnojiva 1.200,- Kč, a vedle toho mu byl vypočten další majetkový podíl 33.516,- Kč za převzatou a užívanou zemědělskou půdu o rozloze 1,9970 ha ve výši 24.020,- Kč a za ostatní majetek převzatý a užívaný D. ve výši 9.494,- Kč, že dne 6. 11. 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu byl seznam oprávněných osob, v němž byl veden i žalobce, že byl zařazen do registru členů


a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že žalobce se po transformaci nestal členem D., že mu bylo poskytnuto na majetkový podíl, jenž celkem činil 88.016,- Kč, peněžité plnění jen 15.400,- Kč, že částka 72.616,- Kč zůstala neuhrazena, že dne


11. 12. 2002 D. zaniklo rozdělením na Z. o. d. M.


a Z. d. M., že závazky vůči němu převzalo Z. d. M., že dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace, že žalobce vyzval dopisem (doručeným dne 3. 2. 2004) oba právní nástupce D. k úhradě své pohledávky.


Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30.000,- Kčs, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví (dále jen zákon č. 162/1990 Sb. ). Dovodil, že na základě zařazení do seznamu oprávněných osob, výpočtu majetkového podílu a poskytnutí částečného plnění na jeho vypořádání, muselo být prokázané (jinak by s ním D. nejednalo), že žalobce splnil kumulativně stanovené předpoklady pro vznik nároku na majetkový podíl podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Protože majetkový podíl nebyl vypořádán platnou dohodou jinak, vznikl žalobci po sedmi letech od schválení transformačního projektu nárok na jeho vypořádání peněžitou formou (§ 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.). Žalobci bylo poskytnuto na jeho majetkový podíl 88.016,- Kč jen 15.400,- Kč. Dopisem ze dne 2. 2. 2004 žalobce vyzval žalovaného k poskytnutí zbývajícího plnění do tří dnů. Žalovaný se tak ocitl v prodlení od


9. 2. 2004.


K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 11. 2007, č.j. 17 Co 275/2005-77, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto mezi žalobcem


a žalovaným o věci samé a o nákladech řízení a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a původně žalovaným 1); současně rozhodl výroky pod body II. a III.


o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a oběma původně žalovanými.


Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 14 písm. b) zákona


č. 42/1992 Sb. Uvedl, že i když ve spisu není doložena přihláška žalobce do družstva, je v kontextu s ostatními zjištěnými skutečnostmi D. jednalo s žalobcem jako s oprávněnou osobou, zařadilo jej do seznamu oprávněných osob, vypočetlo mu majetkový podíl a zčásti na tento podíl plnilo nepochybné, že žalobce splnil předpoklady uvedené v § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Právní posouzení provedené soudem prvního stupně však zpřesnil v tom, že žalobce lze považovat i za osobu oprávněnou podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Žalobce vnesl do D. (podle registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992) zemědělskou půdu o výměře 1,9970 ha a svědčí mu tak podle názoru odvolacího soudu nárok na náhradu za živý inventář, krmiva a hnojiva ve smyslu § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud v návaznosti na to vyložil, že jde-li o náhradu za živý a mrtvý inventář, není při transformaci podmínkou jejího poskytnutí dohoda občana s družstvem o tom, že náhrada bude vypořádána podílem na jmění družstva, a uvedl, že tento způsob vypořádání právní předpis výslovně prohlašuje . Naproti tomu dohoda byla podmínkou restitučního nároku za vnesenou zemědělskou půdu , ohledně něhož pokládal žalobce za oprávněnou osobu rovněž podle ustanovení


§ 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Dovodil však, že podmínka dohody pro tento další nárok byla splněna, jelikož mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byla shoda (tím, že D. vyčíslilo žalobci základní a další majetkový podíl z transformace a že žalobci již zčásti plnilo) o tom, že náhrada i v tomto případě bude poskytnuta podílem na jmění D.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uplatnil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní otázky, které dovoláním napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem, vymezil následovně: A. Zda musí být splněny kumulativně podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. včetně prokázání doručení přihlášky do transformace družstva. B. Ke kterému okamžiku musí být splněny podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. C. Zda postavení oprávněné osoby podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace družstva. D. Kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Zpochybnil, že by žalobce byl oprávněnou osobou podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť neprokázal, že splnil kumulativně stanovené podmínky, a to že D. užívalo půdu nebo jiný její majetek v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, že se u družstva písemně přihlásil do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., tj. do 28. 4. 1992 a že současně s přihláškou prokázal, že jeho majetek družstvo převzalo a užívá ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Odvolací soud namísto toho, aby vzal v úvahu, že žalobce nepředložil žádný důkaz o doručení své přihlášky D., pouze žalobci uvěřil , že se tak stalo. Namítal, že pokud jde


o registr členů a oprávněných osob, který sestavilo D., tak v té době bylo běžné, že se do registru zařazovaly veškeré osoby, jejichž půdu užívalo družstvo v době transformace, a i těmto osobám se bez splnění dalších podmínek zákona č. 42/1992 Sb. vypočetly majetkové podíly. Z takového mylného výpočtu však nemohla vzniknout osobám, které nebyly oprávněnými osobami, žádná práva a povinnosti. Patří mezi notoriety, že transformace družstev probíhala v ovzduší politického nátlaku, nezakrývané snahy o zničení zemědělských družstev, četných zmatků a lidové tvořivosti, vyplývající z dnes již obecně uznávané fatálně nepovedeného legislativního díla zákona č. 42/1992 Sb. Vytýkal odvolacímu soudu i jeho právní závěr, že se žalobce stal oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Namítal, že žalobce by musel nejprve uplatnit nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby ve smyslu § 20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. v prekluzivní lhůtě stanovené podle § 13 zákona č. 229/1991 Sb. u D. a teprve poté by mohlo dojít k dohodě, že tento uplatněný nárok bude vypořádán podílem na jmění. V projednávané věci však nikdo nezjišťoval, zda, kdy a jak žalobce uplatnil u družstva náhradu podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., dále zda mu nárok na náhradu vůbec vznikl a dále zda, kdy a jak došlo k uzavření dohody o náhradě podílem na jmění. Poukazoval i na to, že žalobce se nemohl stát oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. až po zahájení transformace, tj. až po dni konání první transformační valné hromady, když oprávněné osoby se musely účastnit již první valné hromady (musely být na ni pozvány) a byly nositelkami celé řady specifických práv (účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, být volen členem transformační rady, odkoupit podíly podle § 8 zákona č. 42/1992 Sb., účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, předložit vlastní transformační projekt, rozhodnout se, zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, mít vypočten majetkový podíl). Podle žalovaného z uvedeného výčtu práv a povinností vyplývá, že fyzická osoba se mohla a zároveň musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady. Konkrétní přesný termín, ke kterému se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou, dovozoval z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož představenstvo družstva je povinno svolat oprávněné osoby na valnou hromadu k volbě transformační rady družstva do jednoho měsíce po uplynutí lhůty pro přihlášení oprávněných osob. Poukazoval na to, že kdyby se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou po tomto datu a dokonce po konání první transformační valné hromady, valná hromada by nebyla řádně svolána, nemohla by platně zvolit transformační radu a veškeré navazující úkony transformace by byly vadné a nezákonné. Také by byla výrazně porušena rovnost potenciálních oprávněných osob, protože pro některé z nich by platila prekluzivní lhůta běžící do 28. 4. 1992, zatímco pro jiné by tato lhůta neplatila. Podle jeho názoru se tedy účastníky transformace ex lege staly pouze ty osoby (oprávněné ve smyslu § 14 písm. c/ zákona


č. 42/1992 Sb.), které uplatnily nárok na náhradu podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u družstva a které se s družstvem dohodly (výslovně či konkludentně), ale nesporně, že jim náhrada bude poskytnuta podílem na jmění v transformaci a které se tak dohodly s družstvem v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tj. od 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992 tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady. Případné dodatečné zapsání takové fyzické osoby do seznamu oprávněných osob protiprávním úkonem družstva nemůže měnit zákon; nemůže zhojit nedostatek zákonných podmínek pro účast v transformací a tím pro vznik nároku na majetkový podíl. Rozsudky soudů obou stupňů tak podle něho spočívají na posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozsudek dovolacího soudu pokládá za správný a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Žalovaný podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) napadl dovoláním jen výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


I když dovolatel výtkou, že nebyly splněny předpoklady stanovené v § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., formálně avizoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil námitkami (že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o doručení přihlášky žalobce do transformace družstvu, že za takovýto důkaz nelze pokládat registr členů a oprávněných osob a že soudy obou stupňů nesprávně uvěřily pouze žalobci) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žalobce je oprávněnou osobou podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním názorům při posouzení věci podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a)


a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li jako v daném případě přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak dovolatel zpochybnil naplnění předpokladů podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., (a to předpokladu vzniku a uplatnění nároku na poskytnutí náhrad ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a předpokladu existence dohody o způsobu vypořádání náhrad podílem na jmění žalovaného).


Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Protože se odvolací soud od ustáleného řešení těchto otázek odchýlil, lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení těchto otázek ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existence uvedených vad nebyla namítána a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.


Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami rovněž občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.


K řešení projednávané věci je především třeba uvést, že je nezbytné přesně rozlišovat nároky oprávněných osob podle ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. a nároky oprávněných osob podle ustanovení § 14 písm. c) tohoto zákona.


Zatímco osobám oprávněným podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte majetkový podíl podle § 17 cit. zákona, osobám oprávněným podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. se podíl na jmění družstva (tedy nikoli majetkový podíl) vypočte pouze tehdy, jestliže jim na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, a to postupem stanoveným v příslušném právním předpisu a uhrazuje se podle § 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., z částky nezahrnuté do čistého jmění družstva jako základu pro stanovení majetkových podílů podle § 17 zákona č. 42/1992 Sb.


Základní podíl ve smyslu § 7 odst. 4 věty první zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte pouze tehdy, jestliže nárok na náhradu podle zvláštních předpisů ke dni schválení transformačního projektu existoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1098/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sv. 2, ročník 1999) a jestliže byl uplatněn podle zvláštního předpisu. Nejvyšší soud také již dříve ve své rozhodovací praxi dovodil, že podmínkou pro stanovení podílu na jmění družstva podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. je uplatnění nároku podle zvláštního předpisu (v daném případě podle zákona o půdě). K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 29 Cdo 447/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2000, pod poř. č. 28, v němž Nejvyšší soud uvedl, že se podíl na jmění družstva osobám oprávněným podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. vypočte pouze tehdy, jestliže na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, tj. i že byl řádně a včas uplatněn (např. § 13 a § 20 zákona o půdě). Lze jen dodat, že shora uvedené nevylučuje, aby takové osobě souběžně vznikl nárok na majetkový podíl podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. za podmínek v tomto zákoně stanovených. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (který uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou výhradně podle § 14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb.) dovodil, že je oprávněnou osobou k nárokům též podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Přitom se však již nezabýval tím, zda a jaké restituční nároky (které mají být vykryty podílem na jmění žalovaného, jak to vyplývá z ustanovení § 14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.) žalobci vznikly a pokud ano, zda je uplatnil u právního předchůdce žalovaného řádně a včas. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné.


Rozhodovací praxe soudů již také dovodila, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou


a transformovaným družstvem byla shoda (byla uzavřena dohoda) o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1209/96, popřípadě nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98). V takovém případě se restituční nárok stane částí majetkového podílu, a to částí, představující základní podíl na majetku družstva (srov. již výše zmíněný rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1209/96). Přitom tato dohoda může být uzavřena ústně, popřípadě


i konkludentně (jak připouští sám dovolatel). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že uzavření takové dohody není právně významnou skutečností, pak jeho právní posouzení i z tohoto důvodu není správné. Pokud odvolací soud činil závěry o dohodě ohledně půdy, pak přehlíží, že vyčíslený základní podíl, z něhož žalobce odvozuje své postavení jako osoba oprávněná podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., sestává jen z nároků za živý inventář a za zásoby a že v případě užívání jeho půdy či jiného majetku družstvem jde o nárok podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., kde ke vzniku nároku není dohody zapotřebí.


Dovolatel dále rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu.


Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že ke vzniku nároku na vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby podílem na jmění družstva není zapotřebí uzavírat dohodu o tomto způsobu vypořádání. V důsledku toho se pak nezabýval ani úvahami, do kdy by musela být taková dohoda uzavřena. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu jako nesprávný právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu, pak namítá nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Přitom dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout jen nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Dovolatel tak touto námitkou uplatňuje zjevně nezpůsobilý dovolací důvod.


Z toho, co bylo uvedeno v předchozí části, však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí pro předčasný závěr o postavení žalobce jako osoby oprávněné podle


§ 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb.


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí nejen ve výroku o věci samé, ale i v závislých výrocích týkajících se žalovaného (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu