26 Cdo 1584/2004
Datum rozhodnutí: 13.05.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1584/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce R. U., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátem, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 81/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2003, č. j. 23 Co 417/2003-180, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 7. 2003, č.j. 10 C 81/2001-162, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem bytu č. 18, o velikosti 1+1, II. kategorie, nacházejícího se ve 4. poschodí v domě čp. 1463 v ulici U. 3, v P. L. (dále jen předmětný byt ), současně zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované na vyklizení bytu a rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný byt, jenž je ve správě žalující městské části, byl přidělen manželům Ing. M. a J. M. dne 9. 10. 1990, s nimiž byla následně 31. 10. 1990 uzavřena dohoda o užívání bytu, že od 23. 9. 1998 byl v bytě hlášen i žalobce, který 11. 8. 2000 požádal žalovaného o uznání přechodu práva nájmu s tím, že v bytě vedl společnou domácnost se svou sestrou Ing. M. M. od července 1998 do 25. 11. 2000, kdy se sestra odstěhovala za manželem do družstevního bytu v H. Na základě zhodnocení provedených důkazů však soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že se do bytu skutečně nastěhoval a že se svou sestrou žil ve spotřebním společenství trvalé povahy, a že i pokud se svou sestrou nějakou dobu bydlel, rozhodně nebylo jejich úmyslem vedení společné domácnosti do budoucna, ale pouze přechodně, do doby, než bude dokončena rekonstrukce bytu v H. Podle názoru soudu prvního stupně by žalobce, pokud se domáhá určení, že je nájemcem předmětného bytu s odůvodněním, že vedl společnou domácnost se svou sestrou Ing. M. M., musel nejdříve prokázat, že J. M. trvale opustil společnou domácnost a Ing. M. M. se tak stala výlučnou nájemkyní bytu, což v řízení prokázáno nebylo. Naopak měl za prokázané, že manželé M. si společně zakoupili družstevní byt v H., který rekonstruovali a posléze se do něj nastěhovali, tudíž je nepravděpodobné, že by měli v úmyslu zrušit své manželské soužití. Pokud se manželé M. nestěhovali do bytu v H. současně, bylo to dáno probíhající rekonstrukcí tohoto bytu, a nelze tedy z toho usuzovat na zánik jejich společné domácnosti. Proto Ing. M. M. nemohla být současně příslušníkem společné domácnosti s žalobcem. Soud prvního stupně dovodil, že manželům Ing. M. a J. M. vzniklo právo společného užívání předmětného bytu, které se dnem 1. 1. 1992 [dle § 871 odst. 1 obč. zák. (dále též jen obč. zák. )] změnilo na společný nájem, který dosud nezanikl, což brání tomu, aby nájem předmětného bytu přešel podle § 706 odst. 1 a § 708 obč. zák. na žalobce. Za tohoto stavu se soud již nezabýval další zákonnou podmínkou pro přechod nájmu, tj. zda má žalobce vlastní byt.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, č.j. 23 Co 417/2003-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal co do zjištění skutkového stavu i právních závěrů na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že pojem společná domácnost vyložily soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 115 a § 706 obč. zák.). Jestliže podle § 115 obč. zák. tvoří domácnost fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, pak nelze uzavřít, že žalobce nevedl společnou domácnost s Ing. M. M. proto, že vedla současně společnou domácnost se svým manželem. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že prokázal, že se do předmětného bytu přistěhoval na přelomu let 1997 1998 s úmyslem vést společnou domácnost se svou sestrou a jejím manželem a že společnou domácnost vedl nejprve s oběma manžely a po jejím opuštění J. M. pouze s M. M. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že manželé M. nikdy společnou domácnost nezrušili, stal se v souladu s § 706 a § 708 obč. zák. nájemcem předmětného bytu okamžikem opuštění společné domácnosti manžely M. právě dovolatel. Ustanovení § 115 obč. zák. totiž nevylučuje, aby některé z osob, které vedou společnou domácnost, byli manželé. Pokud je tedy byt ve společném nájmu manželů a tito společně zemřou nebo opustí společně domácnost vedenou s dalšími osobami, uplatní se pro případný přechod nájmu ustanovení § 706 obč. zák. Z těchto důvodů má žalobce za to, že odvolací soud posoudil otázku přechodu nájmu po právní stránce nesprávně, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.



Žalovaná ve vyjádření namítla, že soudem zjištěný skutkový stav vylučuje existenci společné domácnosti vedenou žalobcem s manžely M., a proto navrhla dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Z obsahu dovolání vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru (převzatém od soudu prvního stupně), že žalobce neprokázal, že by se svou sestrou žil ve spotřebním společenství trvalé povahy, a že i pokud se svou sestrou nějakou dobu bydlel, rozhodně nebylo jejich úmyslem vedení společné domácnosti do budoucna, ale pouze přechodně, do doby, než bude dokončena rekonstrukce bytu v H. Jestliže dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost tohoto skutkového závěru a z toho teprve následně dovozuje i nesprávnost právního závěru o naplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 708 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci, který se (v tomto případě) nemůže v dovolacím řízení změnit, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce nesplnil předpoklad přechodu nájmu bytu spočívající ve vedení společné domácnosti s nájemcem bytu ve smyslu § 706 odst. 1 a § 708 obč. zák., je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce nemohl vést společnou domácnost se svou sestrou (též) proto, že vedla společnou domácnost se svým manželem.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. května 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

za předsedkyni senátu, která je na lázeňské

léčbě:

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.