26 Cdo 1584/2001
Datum rozhodnutí: 05.11.2002
Dotčené předpisy: § 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1584/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Mgr. L. R., správce konkursní podstaty úpadce M. akciová společnost v likvidaci, proti žalované I. M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 203/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 1998, č. j. 20 Co 255/97-39, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 1998, č. j. 20 Co 255/97-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. listopadu 1996, č. j. 7 C 203/95-17, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu 2+1 s příslušenstvím č. 6 ve III. podlaží domu čp. 1109, U. H. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku , žalované uložil povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty při poskytnutí přístřešku (správně přístřeší) , rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení soudního poplatku v částce 1.000,- Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 1998, č. j. 20 Co 255/97-39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 31. srpna 1993 uzavřela obchodní společnost M. akciová společnost, na straně jedné a žalobkyně na straně druhé smlouvu o nájmu předmětného bytu, že ke dni 1. září 1995 dluží žalovaná na nájemném částku 8.093,- Kč, a že uvedenou částku nezaplatila ani poté, co obdržela žalobu v projednávané věci. Současně zjistil, že žalovaná předmětný byt dlouhodobě neužívá, a že v bytě dlouhodobě nebydlí ani její syn. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že nájemkyní předmětného bytu je žalovaná, a že výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ), uplatněné ve výpovědi z nájmu bytu, jsou naplněny a proto žalobě vyhověl. Odvolací soud dokazování doplnil a z doplňujícího výslechu žalované a z přečtených listin zjistil, že předmětný byt byl přidělen jako byt služební manželu žalované M. M. přibližně v létech 1973 až 1974 jako zaměstnanci žalobce (úpadce), že manžel žalované v roce 1984 rozvázal pracovní poměr s úpadcem, a že v roce 1989 bylo manželství žalované a M. M. pravomocně rozvedeno. Dále vzal za zjištěno, že žalovaná nikdy u úpadce nepracovala, že nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu s úpadcem uzavřela dne 31. srpna 1993, tj. v době, kdy byla již znovu provdána za M. M. (manželství opětovně uzavřeli dne 12. června 1993), a že v té době se s manželem stýkala a k němu do U. B. se nastěhovala poté, co byly v domě dokončeny práce . Po takto doplněném dokazování odvolací soud především dovodil, že pokud žalovaná v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 31. srpna 1993 u úpadce nepracovala, vznikl na základě této nájemní smlouvy nájemní vztah podle § 685 odst. 1 obč. zák. (nešlo o nájem služebního bytu) a současně s ním vzniklo ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. rovněž právo společného nájmu bytu manžely, neboť ustanovení § 709 obč. zák., nešlo-li o byt služební, tomu nebránilo. Poté rovněž dovodil, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou pasivně věcně legitimováni oba manželé jako společní nájemci bytu, tedy v projednávané věci vedle žalované rovněž její manžel M. M., a uzavřel, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět jen vůči jednomu ze společných nájemců, tj. vůči žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu namítl, že uvedla-li žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že nájemcem předmětného bytu je již její syn, na nějž právo nájmu bytu přešlo podle § 708 obč. zák., vymezila tím rozsah svého odvolání. Opřel-li však odvolací soud svůj zamítavý rozsudek o závěr, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět pouze vůči jednomu z manželů, kteří jsou společnými nájemci bytu, překročil podle názoru žalobce v rozporu s ustanovením § 212 odst. 1 o.s.ř. meze, v nichž se žalovaná domáhala přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. dubna 1998, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném v době podání dovolání), který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a v případě přípustného dovolání rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. nenamítl. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je - li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní . Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

V daném případě soud prvního stupně z nájemní smlouvy ze dne 31. srpna 1993 zjistil, že byla uzavřena mezi obchodní společností M. akciová společnost, na straně jedné a žalovanou na straně druhé. Na základě uvedeného zjištění bez dalšího dovodil, že nájemkyní předmětného bytu je (pouze) žalovaná. Poté se zabýval naplněností uplatněných výpovědních důvodů. Naproti tomu odvolací soud poté, co dokazování ve shora uvedeném rozsahu, tj. ohledně pro danou věc podstatných skutečností, doplnil předně dovodil, že v daném případě nejde o nájem služebního bytu a proto ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu manžely, a poté uzavřel, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět jen vůči jednomu ze společných nájemců, tj. vůči žalované. Otázkou naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů se vzhledem k uvedeným právním závěrům již nezabýval.

Z řečeného vyplývá, že ke zjištění okolností potřebných pro posouzení věci z hlediska § 709 a § 703 odst. 1 obč. zák. bylo zapotřebí dokazování podstatným způsobem doplnit (doplňujícím výslechem žalované ohledně skutečností, významných pro posouzení věci podle citovaných ustanovení, a přečtením listin). Nemohlo-li být z již naznačených důvodů dokazování doplněno až v odvolacím řízení, nebyly jak vyplývá z výše uvedeného podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů. Pokud tak nepostupoval a naopak provedl dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci podle § 709 a § 703 odst. 1 obč. zák., a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobci možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky

jej aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele podřazenými dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu

k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu