26 Cdo 158/2015
Datum rozhodnutí: 14.07.2015
Dotčené předpisy: čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb.



26 Cdo 158/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. V. S., CSc. , P., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15/525, o zaplacení částky 98.208,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 21 Co 253/2014-307, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce (vlastník domu P. v., k. ú. N., P. dále jen předmětný dům , resp. dům ) se domáhal, aby mu žalovaná a původně též druhá žalovaná V. K. společně a nerozdílně zaplatili částku 129.448,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 6. 2004 do 31. 3. 2006 způsobené regulací nájemného z bytu o velikosti 1+1 a výměře 37 m2, který v předmětném domě užívala původně druhá žalovaná. Po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, vzal žalobu vůči původně druhé žalované zpět.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2010, č. j. 12 C 51/2007-143, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 98.208,- Kč s příslušenstvím, a výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení (zbývající) částky 31.240,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.)
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, č. j. 21 Co 199/2011-193, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej v nákladových výrocích (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 Cdo 367/2012-213, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k úhradě částky 98.208,- Kč s příslušenstvím (tj. rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., pokud jím byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.) a o nákladech řízení (tj. ve výrocích III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu), a věc v tomto rozsahu se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 12 C 51/2007-277, výrokem I. uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 6.439,18 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 91.768,82 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného (směřujícímu proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 21 Co 253/2014-307, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobce (dovolatele), jež směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Při řešení nastolené otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku, vydaném v předchozím dovolacím řízení vedeném v této věci, ze dne 23. 4 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž např. v rozhodnutích ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, a nemá i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky důvod se od nich odchýlit.
Pro úplnost zbývá dodat, že k doplnění dovolání (doručenému Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 2. 12. 2014), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nemohl dovolací soud přihlížet.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu