26 Cdo 1572/2004
Datum rozhodnutí: 22.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1572/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. R. A., zastoupeného advokátem, proti žalované A. M., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 21 C 105/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č.j. 15 Co 183/2003-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č.j. 15 Co 644/99-57, změnil rozsudek ze dne 22. 7. 1999, č.j. 21 C 105/99-17, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 11, III. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží domu č.p. 471 v P., M. 25 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) tak, že žalobu zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 24. 7. 2002, č.j. 26 Cdo 514/2001-70, označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze posléze usnesením ze dne 5. 9. 2002, č.j. 16 Co 261/2002-72, zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu dle § 221 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího usnesení uvedl (s poukazem na právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu), že se soud prvního stupně dosud nezabýval otázkou, zda lze s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. žalobě na přivolení k výpovědi vyhovět, a že by posouzení této otázky odvolacím soudem překročilo rámec jeho přezkumné činnosti.

Obvodní soud pro Prahu 3 po té (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 6. 2. 2003, č.j. 21 C 105/99-81, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č.j. 15 Co 183/2003-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) je od 19. 6. 1997 bez dodávky pitné vody do bytu, že v dopise ze dne 23. 6. 1997 žalobce (vlastník předmětného domu) sdělil žalované, že oprava vodovodního potrubí bude provedena až poté, kdy nahradí škodu za marnou cestu instalatérů a omluví se, avšak konkrétní termín opravy neoznámil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 3. 1998, sp.zn. 21 C 258/97, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp.zn. 21 Co 299/98, byla pravomocně zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu daná žalobcem žalované z důvodu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (hrubé porušení povinnosti nájemce bytu spočívající v tom, že odmítla dne 19. 6. 1997 zpřístupnit byt za účelem provedení opravy vodovodního potrubí), že dopisem ze dne 9. 7. 1997 žalovaná oznámila žalobci, že bude platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též úhrada za služby ) v nižší výši, než je jí předepisováno, neboť v bytě neteče voda a jsou v něm i jiné závady a že žalobce s tím (v dopise ze dne 11. 8. 1997) vyjádřil nesouhlas.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná řádně uplatnila právo na poskytnutí slevy z nájemného. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že částka, kterou žalovaná platí, odpovídá zhoršení užívání bytu v důsledku absence dodávky pitné vody (když na případný rozdíl by bylo možno aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.) a že žalovaná neporušuje částečným plněním povinnost nájemce platit řádně a včas nájemné a úhradu za služby a na základě toho žalobu zamítl, odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn. Přesto však neshledal žalobu důvodnou, neboť zaujal názor, že výkon práva žalobce vypovědět z tohoto důvodu nájem bytu žalované je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Zohlednil přitom skutečnost, že žalovaná je po dobu několika let podstatně omezena ve svém právu užívat byt, přesto však plní (byť v nižším rozsahu, než požaduje žalobce) svoji povinnost platit nájemné, že žalobce, ačkoliv je o stavu bytu informován, neučinil po dobu více jak 6-ti let kroky směřující k obnově dodávky pitné vody do předmětného bytu a porušuje tak dlouhodobě povinnost vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. Poukázal též na to, že skutečnost, že ani jeden z účastníků nepodal žalobu, na základě níž by byla formou soudního rozhodnutí objektivizována důvodnost požadavku na slevu z nájemného, nemůže být některému z nich přičítána k tíži, neboť tak mohli učinit oba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že rozsudkem odvolacího soudu došlo sice k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, avšak právní závěry obou soudů jsou naprosto odlišné, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou souladu či nesouladu s dobrými mravy a proto může své výhrady k právnímu názoru odvolacího soudu ohledně rozporu s dobrými mravy uplatnit až v dovolání. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v názoru, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy; za otázku zásadního právního významu považuje otázku obecné přípustnosti, možnosti a rozsahu aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v obdobných případech . Uvádí, že na jedné straně bylo soudem uznáno, že žalovaná hrubě porušuje své povinnosti nájemce, když neplatí nájemné ve stanovené výši, avšak na druhé straně byl tento její postup shledán oprávněným a odůvodňujícím zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy a namítá, že tento závěr je vnitřně rozporný a zcela nepřijatelný . Zdůrazňuje, že je naprosto nepřípustné, aby si nájemce jednostranně stanovil výši nájemného a že důvodem pro zastavení dodávky vody nebyla zlá vůle žalobce (jak dovozuje odvolací soud), ale absence vůle žalované, která jako jediná z celého domu odmítla vpustit do bytu instalatéry za účelem opravy vodovodního potrubí. Dovolatel má za to, že široká aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v podstatě neguje platnou úpravu skončení nájmu bytu a že správná aplikace uvedeného ustanovení by měla být omezena jen na výjimečné případy; poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, s nímž je napadené rozhodnutí v rozporu. Vyjadřuje názor, že ochrana nájemníků je v platné právní úpravě dostatečně zajištěna a že její doplňování dalším všeobjímajícím a nadužívaným ochranným prostředkem, tedy příliš širokou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, by ještě více zvýhodnilo nájemce proti pronajímatelům . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze v dané věci přípustnost dovolání dovodit, neboť nejde o případ, kdy by byl právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím usnesení jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 5. 9. 2002, č.j. 16 Co 261/2002-72 (vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku ze dne 24. 7. 2002, č.j. 26 Cdo 514/2001-70), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 1999, č.j. 21 C 105/99-2002-17, proto, aby se po stránce skutkové i právní - zabýval otázkou, zda lze žalobě vyhovět s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané žalobcem, dospěl k závěru, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje dovolatel s otázkou obecné přípustnosti, možnosti a rozsahu aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v obdobných případech .

Soudní praxe je ustálená v názoru, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 514/2001, uveřejněný pod C 1335 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, jakož i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20.

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v konkrétním případě v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu; zohlednil přitom okolnosti jak na straně žalobce, tak i na straně žalované. Tento postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a není v rozporu ani s rozhodnutím, na které poukazuje dovolatel; ostatně uvedené rozhodnutí se týká specifické situace posouzení právní relevance nezaplacení poplatku z prodlení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Pokud pak dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zamítnutí žaloby podle § 3 odst. 1 obč. zák. není namístě, a poukazuje na okolnosti uváděné v dovolání (jimž přikládá jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi. Pro úplnost lze dodat, že námitka týkající se jednání žalované dne 19. 6. 1997 (v němž dovolatel, na rozdíl od soudu odvolacího, spatřuje důvod zastavení dodávky vody do předmětného bytu), je námitkou skutkovou, k níž dovolací soud jak vyplývá z výše uvedeného nemůže při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet.

Opodstatněnou nelze shledat ani námitku, že dovolatel může své výhrady k právnímu posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vznést až v dovolání proti napadenému rozsudku. Nehledě na to, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst., § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné, a že samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají, nelze přehlédnout, že dovolatel měl (již vzhledem k právnímu názoru vyjádřenému ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, č.j. 26 Cdo 514/2001-70) možnost v řízení skutkově i právně argumentovat k otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ostatně z protokolu o jednání, konaného před soudem prvního stupně dne 6. 2. 2003 (č.l. 77 a násl.), z obsahu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 86 a násl.), jakož i z protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaného 26. 2. 2004 (č.l. 99, 100) vyplývá, že této možnosti také využil.

Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu