26 Cdo 1569/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2008
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1569/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. C., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 69/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 233/2006-104, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 18 C 69/2005-79, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 7 o velikosti 1+3 s přísl. ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 127 v ulici Chemiků v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že byt bude nadále jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 233/2006-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek z odvolání.


Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 17. listopadu 1998 se účastníci stali společnými nájemci předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou. Za správný pak pokládal výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§ 705 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu dále jen obč. zák. ). Určení, že byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), opřely soudy obou stupňů především o zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§ 705 odst. 3 obč. zák.) vyznívající ve prospěch žalobkyně, neboť jí byly pro dobu po rozvodu manželství nezletilé děti svěřeny do výchovy. Ve prospěch žalobkyně současně zohlednily i to, že jinou možnost bydlení nemá; zároveň konstatovaly, že stanovisko pronajímatele nevyznělo ve prospěch žádného z účastníků. Za důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž vyklizení žalovaného z bytu vázaly ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. na pouhé náhradní ubytování, pokládaly příčiny rozvratu manželství spočívající v převážné míře na straně žalovaného a dále pokračující jednání žalovaného, který se vůči žalobkyni dopouští velmi nevhodných verbálních útoků a také útoků fyzických, a to i v přítomnosti nezletilých dětí, za což byl opakovaně projednáván v přestupkové komisi.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V dovolání zpochybnil správnost právních názorů týkajících se určení, že byt bude nadále jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně, a že jeho vyklizovací povinnost z bytu postačí podmínit pouhým náhradním ubytováním. Namítl, že konfliktní prostředí vytváří i žalobkyně, že i ona se vůči němu dopouští a dopouštěla nevhodných verbálních a fyzických útoků a že navíc on se v důsledku nepřítomnosti v bytě od července 2004 do 25. dubna 2005 nemohl těchto útoků dopouštět. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že ponechal bez povšimnutí jeho námitky, že nemá kde bydlet, že žalobkyně se v bytě nezdržuje a že usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. května 2006, č. j. 7 C 96/2006-45, byl schválen smír účastníků upravující užívání předmětného bytu. Současně popřel, že by se v době soužití s žalobkyní choval hlučně a že by porušoval noční klid, a namítl, že v té době se choval vůči žalobkyni slušně. Má rovněž za to, že odvolací soud vzal při rozhodování v úvahu také údaje ze zprávy týkající se psychologického vyšetření nezletilé M. a ze stanoviska pronajímatele, ačkoliv stanovisko pronajímatele nevyznělo ve prospěch žalobkyně a podle zprávy z psychologického vyšetření vidí nezletilá M. situaci mezi rodiči a v rodině velmi jednostranně, zkresleně a černobíle a navíc s výrazně negativním vztahem k jeho osobě. Podle názoru dovolatele neměl odvolací soud vycházet z obžaloby podané proti němu, nebyl-li dosud pravomocně odsouzen. Uvedl, že jednání žalobkyně je zcela účelové. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že dovolání není přípustné; současně vyvracela správnost užitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání směřuje pouze proti části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení, že byt bude nadále jako nájemkyně užívat žalobkyně, a o bytové náhradě. Zde zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Už na tomto místě je zapotřebí uvést, že shledá-li dovolací soud dovolání přípustným proti této části potvrzujícího výroku, nemůže přezkoumat věcnou správnost části výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž by bylo přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto v tomto případě při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 a § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Navíc opět s přihlédnutím k obsahu dovolání v tomto ohledu v dovolání uplatnil tzv. skutkové novoty , avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).


Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že z důvodů tam uvedených je namístě určit další nájemkyní bytu žalobkyni a že je naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení bytové náhrady ve formě toliko náhradního ubytování ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Uvedené právní otázky, jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil, by mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.


V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Podle § 705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§ 705 odst. 3 obč. zák.). Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).


Výklad ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.


Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení naznačené otázky neodchýlil. Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. totiž vzal v úvahu stejně jako soud prvního stupně vedle zákonného hlediska zájmu nezletilých dětí (ke stanovisku pronajímatele nepřihlížel proto, že neprospívalo žádnému z účastníků, jak výslovně uvedl) i další, v zákoně neuvedené hledisko (možnost uspořádání bytových poměrů účastníků, a to zejména z hlediska účelnějšího využití předmětného bytu), a dovodil, že zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí a hledisko uspořádání bytových poměrů účastníků (hlediska prospívající žalobkyni) převážily nad hledisky svědčícími žalovanému. V tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu výrazem ustálené soudní praxe.


Předpokladem pro aplikaci § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., tj. pro přisouzení jen náhradního ubytování, je existence důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. okolností vyznívajících v neprospěch vyklizovaného rozvedeného manžela. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že rovněž ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. pokládal dovolací soud např. závadné chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu (srov. rozsudek ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), úmyslné poškozování vyklizovaného bytu rozvedeným manželem (srov. rozsudek ze dne 19. ledna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1684/97), to, že vyklizovaný rozvedený manžel neměl před uzavřením manželství právní důvod k užívání jiného bytu a že právo společného nájmu bytu vzniklo až uzavřením manželství (srov. rozsudek ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 220/2002), nepřispívání na nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. rozsudky z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1311/2003, z 5. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1758/2004).


Odvolací soud se neodchýlil od ustálené soudní praxe, jestliže shodně se soudem prvního stupně pokládal za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. mimo jiné i pokračující jednání žalovaného, který se vůči žalobkyni dopouští velmi nevhodných verbálních útoků a také útoků fyzických, a to i v přítomnosti nezletilých dětí, za což byl opakovaně projednáván v přestupkové komisi, tj. skutek, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 14. února 2008


JUDr. Miroslav F e r á k


předseda senátu