26 Cdo 156/2012
Datum rozhodnutí: 17.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 156/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému APeX Club, o.s. , se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Ostrov Štvanice 1125, zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 319/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 15 Co 580/2010-94, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 10 C 319/2008-69, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku budovu č. p. 1125 nacházející se na pozemku parc. č. 1222 a dále pozemek parc. č. 1222 o výměře 1972 m2, druh pozemku zastavená plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 1223 o výměře 5904 m2, druh pozemku ostatní plocha, vše v k. ú. Holešovice, obec Praha ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 15 Co 580/2010-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen o.s.ř. / - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Smlouva o správě a nájmu č. D 39/3005/01 (dále jen Smlouva ), kterou dne 31. března 1998 uzavřeli v písemné formě na dobu neurčitou žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce, je pro neurčité vymezení předmětu nájmu v (písemné) Smlouvě neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). S přihlédnutím k tomu odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou pokládal otázku, zda i v případě, kdy pro daný právní úkon nebyla předepsána písemná forma a účastníci jej přesto učinili písemně, platí, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Poté se obsáhle vyjádřil k okolnostem uzavření Smlouvy a zdůraznil, že mezi účastníky nebylo po dobu dvanácti let žádných pochybností o tom, co bylo předmětem nájmu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření namítal, že dovolání není přípustné. Poté vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnil (dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti Smlouvy. V této souvislosti nelze ani opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, z 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení z 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, z 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, z 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázky, k čemu směřovala vůle účastníků projevená ve Smlouvě, jsou proto rovněž otázkami skutkovými. S přihlédnutím k tomu lze uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. V tomto směru tedy dovolatel ve skutečnosti namítl, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně platnosti Smlouvy.
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že Smlouva, která byla uzavřena písemně, ačkoli písemné formy nebylo zapotřebí, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení v ní označeného předmětu nájmu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel správnost tohoto právního názoru zpochybnil a v této souvislosti namítl, že by neměla i pro případy právních úkonů uzavřených písemně, ačkoli písemné formy nebylo zapotřebí, platit zásada, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Uvedený právní názor by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo vadným slovním zprostředkováním jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Odvolacímu soudu tedy nelze nic vytknout, jestliže při posuzování (ne)platnosti Smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) vycházel z listiny, na níž byla Smlouva zaznamenána, byť pro takovýto právní úkon nebyla písemná forma předepsána; v tomto ohledu je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. července 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu