26 Cdo 156/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 156/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalované L. B., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 206/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2007, č. j. 14 Co 263/2007- 440, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2007, č.j. 14 Co 263/2007-440, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň město (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č.j. 28 C 206/2000-356, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 3. 2004, č.j. 28 C 206/2000-368 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 2. 2001, č.j. 28 C 206/2000-96, zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 5. 2001, č. j. 14 Co 389/2001-103, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi, kterou dala žalobkyně žalované z nájmu bytu č. 3, druhé kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve třetím podlaží domu čp. 2076 v P., Schwarzova 11 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 2076 (dále jen předmětný dům nebo dům ), v němž se nachází předmětný byt, že rozhodnutím Obvodního národního výboru P. ze dne 13. 10. 1975, č.j. byt 8518/75-254/7 V5, byla schválena výměna bytů, podle které se žalovaná spolu s manželem Ing. F. B. (původně žalovaný 1/) který dne 8. 1. 2003 zemřel (řízení proti němu bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2003, č.j. 28 C 206/2000-271, jež nabylo právní moci 29. 1. 2004) nastěhovali do předmětného bytu, že dne 10. 11. 1975 uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že žalobkyně dala žalované a původně žalovanému 1) výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě), kterou odůvodnila tím, že předmětný byt potřebuje pro sebe, dále tím, že žalovaná a původně žalovaný 1) hrubě porušovali povinnosti vyplývající z nájmu bytu a předmětný byt bez jejího souhlasu podnajímali třetím osobám a žalovaná ho uváděla jako místo své živnosti a dále i tím, že žalovaná a původně žalovaný 1) mají dva byty, že žalobkyně nemá vlastní byt a k bydlení užívá prostory v suterénu domu, že rozhodnutím Obvodního národního výboru P. ze dne 14. 10. 1976, č.j. výst./7610/76/1551/Šc, byly tyto prostory (užívané jako byt 1+2) shledány zdravotně závadnými, že žalobkyně utrpěla úraz nohy a dočasně bydlí v domě své dcery E. V., že se však již zotavila a chce bydlet ve vyhovujícím bytu ve svém domě, že žalovaná a původně žalovaný 1) měli ve společném jmění rodinný domek čp. 341 v obci L. (a to jednou polovinou a zbývající polovinu vlastnil výlučně původně žalovaný 1/), že jde o standardní rodinný dům s bytem o velikosti 1+3 (přičemž jeden z pokojů není z důvodů vlhkosti využíván), že stavba je přízemní (zateplená) se sedlovým krovem a krytinou z betonových tašek, napojená na veškeré inženýrské sítě (vodu, kanalizaci, plyn, el. energii, telefon) s příjezdem po nezpevněné komunikaci, že se nachází ve vzdálenosti 10 km od města P. a spojení je dostatečně zajištěno autobusovou dopravou, že v něm bydlel jen původně žalovaný 1), že žalovaná zůstala bydlet v předmětném bytu s dcerou A. B., že žalovaná podniká na základě živnostenského oprávnění a je pojišťovací agentkou a agentkou stavebního spoření, že její dcera pracuje ve třísměnném provozu v P., že žalovaná je vlastníkem osobního automobilu, avšak řidičské oprávnění již dlouhodobě nevykonává, že její dcera má řidičský průkaz, ale nevlastní osobní automobil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 17. 3. 2004, č.j. 11 D55/2003 byla v řízení o projednání dědictví po původně žalovaném 1), schválena dohoda, podle které jeho pozůstalá dcera B. K. nabyla jednu ideální čtvrtinu rodinného domu čp. 341 a další pozůstalá dcera A. B. dvě ideální čtvrtiny, zatímco žalovaná si ponechala jednu ideální čtvrtinu, a že rodinný dům je užíván po smrti původně žalovaného 1) jen rekreačně.


Po právní stránce uzavřel, že v dané věci byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ), neboť žalobkyně jako vlastník předmětného domu má právo v něm bydlet a prostory, které v něm má k dispozici jsou nevyhovující (je v nich vlhko a plíseň) a dále i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., protože žalovaná spolu s původně žalovaným 1) měli v době doručení výpovědi z nájmu bytu dva byty a bylo po nich možné spravedlivě žádat, aby užívali jen jeden. Bydlení tří osob (žalované, původně žalovaného 1/ a jejich dcery A.) v jejich rodinném domku v L. bylo s ohledem na jeho vybavení a velikost objektivně možné (a to i přes závažné onemocnění původně žalovaného 1/), a minimální vzdálenost obce L. od P. s četným dopravním spojením (autobusem) vylučovala, že by se stal výkon podnikání či zaměstnání v P. pro žalovanou a její dceru nemožným. Soud prvního stupně také uzavřel, že pokud se žalovaná po smrti původně žalovaného 1) vzdala dalšího spoluvlastnického podílu na domu v L. případně si v něm nezajistila právo na bydlení, nelze to zohlednit v její prospěch. Vzhledem k tomu, že nájemní poměr žalované skončil i výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., vázal její povinnost vyklidit předmětný byt jen na zajištění přístřeší.


Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. 14 Co 591/2004-391, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr žalované k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí, a uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).


Poté, co odvolací soud doplnil dokazování svým sběrným spisem a evidenčními listy k bytu, zjistil, že přestěhováním žalované a její dcery do domu v L. by se zhoršily podmínky pro výkon jejich povolání. Podnikání žalované vyžaduje časovou flexibilitu (předpokládá se její přizpůsobení klientům) a žalovaná není způsobilá dopravovat se sama automobilem. Její dcera automobil nevlastní. Obě by tak byly odkázány jen na dopravní spojení autobusem. Také zjistil, že prostorové řešení domu v L. nezajišťuje důstojné bydlení pro tři popřípadě pro dvě (po úmrtí původně žalovaného 1/) osoby.


Po právní stránce uzavřel, že ze shora uvedených důvodů na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, a tak nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Vzhledem k tomu, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu pouze na základě výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., přiznal žalované podle § 712 odst. 2 obč. zák. právo na přiměřený náhradní byt.


Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č.j. 26 Cdo 117/2006-427, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Dovolací soud uzavřel, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo tzv. jinou vadou, protože odvolací soud při posuzování naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. vycházel ze zcela opačného skutkového zjištění (a to, že prostorové řešení domu v L. neodpovídá potřebám důstojného bydlení pro tříčlennou rodinu dospělých), než jaké o tom učinil soud prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.


Odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, č.j. 14 Co 263/2007-440, ve věci samé shodně jako v předchozím případě a znovu rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 11 D 55/2003, o schválení dohody dědiců po zemřelém původně žalovaném 1), které nabylo právní moci dne 10. 11. 2006, a přečetl posudek č. 1830-170/02, znalce Ing. J. B., z něhož vyplývá, že dům v obci L. má dvojitá a zdvojená okna, zděné stěny o tloušťce 30 -45 cm, byl zateplen a nově omítnut, je ústředně vytápěn plynovým topením s deskovými radiátory, jsou v něm provedeny rozvody teplé i studené vody s ohřevem v elektrickém boileru, je vybaven plynovým sporákem, jsou v něm provedeny podlahy z PVC a zčásti z keramické dlažby, je v něm zařízena koupelna a WC a je napojen na veškeré inženýrské sítě a znalec v něm zaujal závěr, že jde standardní rodinný dům o velikosti 1+3, který je vzhledem k výskytu částečné vlhkosti v jednom z pokojů užíván jako 1+2 a že i přes nevyhovující výšku obytných místností a výšku parapetu při srovnání s obecnými požadavky na novou výstavbu jej lze užívat bez jakýchkoliv dalších stavebních úprav. Poté odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. odvolací soud uvedl, že I skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti výpovědního důvodu spadajícího pod písm. g) soud prvního stupně provedenými důkazy dostatečně zjistil a skutkový stav, který zjistil nedoznal změny ani důkazy provedenými odvolacím soudem. Skutkový stav však soud prvního stupně nesprávně právně posoudil. . Při posuzování předpokladu, zda lze na žalované spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, vzal v úvahu, že i když nemovitost v Líních je způsobilá k trvalému bydlení, neodpovídá její prostorové řešení potřebám důstojného bydlení pro tříčlennou rodinu dospělých osob, poněvadž nezajišťuje každé ze spolužijících osob soukromí. V této souvislosti poukázal na to, že předmětný byt v P. (o velikosti 4+1 a rozloze téměř 120 m2 ) poskytuje žalované a osobám s ní žijícím mnohem větší komfort. Přihlédl též k tomu, že žalovaná (jejíž povolání vyžaduje časovou flexibilitu) je odkázána na veřejnou dopravu, protože není způsobilá sama se dopravovat autem, a že na veřejnou dopravu je odkázána i její dcera, která s ní žije a pracuje v P., a že jejich přestěhování do obce L. by ztížilo podmínky pro výkon jejich povolání, resp. zaměstnání. Dovodil, že z výše uvedených důvodů nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt a neshledal proto naplněnost výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. O bytové náhradě odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák.


Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvody uplatnila, že rozhodnutí, pokud jím nebylo přivoleno k výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a dále, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Namítala, že zjištění odvolacího soudu, že žalovaná není způsobilá přepravovat se automobilem, je v rozporu s výpovědí žalované, podle které je žalovaná držitelkou řidičského průkazu a vlastníkem osobního automobilu. V důsledku toho neobstojí skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná je odkázána na veřejnou dopravu. Poukazovala i na to, že v řízení vyšlo najevo, že doprava do obce L. je zajišťována pravidelnou poměrně častou autobusovou dopravou na úrovni příměstské hromadné dopravy. Neobstojí tedy ani další skutkový závěr odvolacího soudu, že v případě dojíždění žalované a její dcery do obce L. by se ztížily podmínky pro výkon jejich povolání popřípadě zaměstnání. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že při hodnocení naplnění předpokladu, zda lze na žalované spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, odvolací soud přecenil požadavky kladené na lidsky důstojné bydlení. Dům v obci L., kde má žalovaná možnost bydlet, obsahuje byt o velikosti 3+1, je vytápěn ústředním topením a je zateplen. Poskytuje dostatečný prostor pro bydlení tří a po úmrtí původně žalovaného 1) dvou osob. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl též k tomu, že s ohledem na její vysoký věk, zdravotní stav a zdravotní nezpůsobilost bytu, který obývá, bydlí nedůstojně, naproti tomu žalovaná využívá výhody bydlení v bytě s regulovaným nájemným a pracovními aktivitami si vedle důchodu, který činí kolem 10.000,- Kč, vylepšuje životní standard. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; rovněž namítla její přikázání k projednání jinému senátu odvolacího soudu, neboť stávající senát se neřídil právním názorem dovolacího soudu.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Má za to, že odvolací soud vycházel ze skutečností, které byly v průběhu řízení prokázány. I když má řidičský průkaz, ona sama neřídí a vlastníkem osobního automobilu (značného stáří) byl původně žalovaný 1). Okolnost, že dům v L. s ohledem na prostorové uspořádání neodpovídá potřebám důstojného bydlení pro tříčlennou rodinu, jasně vyplynula ze znaleckého posudku Ing. J. B., jímž odvolací soud provedl důkaz.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


V posuzovaném případě žalobkyně napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o.s.ř.) v části, jíž soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu pouze z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a v části výroku, podle něhož je žalovaná povinna uvedený byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu .


Přípustnost dovolání proti dovoláním napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu, a to ve vztahu k přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jde o měnící rozsudek nejen ve vztahu k výroku o bytové náhradě, jenž je od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. rozhodnutím o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28), nýbrž i ve vztahu k výroku o přivolení k výpovědi z nájmu, jenž je sice formálně výrokem potvrzujícím, avšak obsahově je třeba ho považovat za výrok měnící vzhledem k tomu, že odvolací soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal tento výpovědní důvod naplněným, vymezil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, přičemž existence tohoto výpovědního důvodu má vzhledem k ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. význam i pro posouzení otázky bytové náhrady (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004 a rozsudek z 9. 12. 2004, 26 Cdo 453/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 2005, sešit 4).


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), a odst. 3 o.s.ř.


Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 7. vydání 2006, nakladatelství C. H. BECK, strana 1268).


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí zčásti vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.


Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu, a to výpovědi žalované (na čl. 147), že řidičské oprávnění již řadu let nevykonávala a tím ztratila schopnost řídit osobní automobil a dále s přihlédnutím k výpovědi svědkyně A. B., že odpolední směna jí končí ve 22:00 hod a nestihne s ohledem na vzdálenost svého pracoviště odjezd autobusu z P. do obce L. ve 22:30 hod i s přihlédnutím k jízdnímu řádu založenému ve spisu shledal, že odvolací soud při zjišťování dostupnosti bydlení v obci L. vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že některému z provedených důkazů přiznal větší vypovídací schopnost či jinému přisoudil menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, zda na žalované lze ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt.


Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pak může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.


Soudní praxe a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce užívá dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm z objektivního hlediska nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi je též zastáván názor, že při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka) na využití předmětu jeho vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004). V poměrech projednávané věci není bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).


Odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil, jestliže za významné (rozhodující) hledisko pokládal, aby byt nájemce (v daném případě dům v L., v němž se nachází byt o velikosti 3+1) splňoval svou velikostí a prostorovým uspořádáním tytéž předpoklady jako byt, který je předmětem výpovědi (v daném případě nadstandardní byt 4+1 užívaný i v době výpovědi pouze dvěmi osobami) a shledal jej rozhodující pro posouzení, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt. V rozporu se závěry vyslovenými též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004 nepřihlédl též k oprávněným zájmům pronajímatelky, která má ve vlastním domě k dispozici jen nebytové a nevyhovující prostory, zatímco žalovaná užívá výhod bydlení v nadstandardním bytu s regulovaným nájemným, přestože má vlastní byt. Lze uzavřít, že právní posouzení odvolacím soudem tak není správné.


Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolací soud neshledal předpoklady, aby věc přikázal k projednání jinému senátu odvolacího soudu (jak navrhla dovolatelka). Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 221 odst. 2 o.s.ř. může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen, jestliže zrušil rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1 o.s.ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám. V daném případě nebyl rozsudek odvolacího soudu zrušen ani pro závažné vady ani proto, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušujícím rozsudku.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. ledna 2009


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.


předsedkyně senátu