26 Cdo 1558/2004
Datum rozhodnutí: 09.09.2004
Dotčené předpisy: § 83 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1558/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce F. Š., proti žalované V. P., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu eventuálně vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 205/2003, o dovolání žalobce a H. Š., obou zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, jímž potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. prosince 2003, č.j. 6 C 48/2004-28, ve výroku o zastavení řízení, se zamítá; jinak se dovolání žalobce odmítá.

II. Dovolání H. Š. se odmítá.

III. Žalobce a H. Š. jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 512,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) dne 17. 9. 2003, domáhal, aby žalované bylo uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci byt sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím a zařízením ve třetím nadzemním podlaží vlevo v domě č.p. 33 v obci a k. ú. C., zapsaném na LV č. 469 u Katastrálního úřadu v Ú. n. O. (dále jen předmětný byt nebo byt ). K odůvodnění svého požadavku uvedl, že je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná užívala tento byt na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 9. 1996, že nájem skončil dne 14. 9. 2003 a že žalobce si nepřeje, aby byt dále užívala. Podáním doručeným soudu dne 29. 10. 2003 opravil a doplnil žalobní tvrzení tak, že předmětný byt (soubor místností) se skládá z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím a zařízením a že dům (stavba) dosud nebyl pravomocně zkolaudován, a v tomto smyslu upravil i žalobní petit.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2003, č.j. 6 C 205/2003-15, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Takto rozhodl na základě zjištění, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 se žalobce žalobou podanou dne 19. 3. 2003 domáhá přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, eventuálně jeho vyklizení a zaplacení dlužného nájemného, eventuálně bezdůvodného obohacení. Dovodil, že uvedené řízení představuje překážku věci zahájené, která brání pokračování řízení v této věci ve smyslu ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením ze dne 15. 3. 2004, č.j. 19 Co 48/2004-28, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a neuznal opodstatněnou námitku žalobce, že není dána totožnost předmětu obou řízení, když v prvém z nich je důvodem vyklizení ustanovení § 126 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), zatímco v druhém ustanovení § 676 obč. zák. Uzavřel, že řízení v projednávané věci bylo proto zastaveno v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobce (dovolatel) a jeho manželka H. Š. (dovolatelka) dovolání. Poukazovali na to, že dovolatelka podala podle § 91a o.s.ř. dne 4. 12. 2003 u soudu prvního stupně žalobu proti žalobci a žalované v této věci o právu žalobce (dovolatelky) k věci projednávané ve sporu u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6C 205/2003 s tím, že v této žalobě tvrdí a přiloženými listinnými důkazy prokazuje, že je spoluvlastníkem nedokončené stavby bytového domu v C. č.p. 33, ve které se nachází soubor místností užívaný žalovanou, a že nedala svému manželovi souhlas k podání žaloby v této věci. Dále uvedli, že usnesením ze dne 6. 4. 2004 ve věci 6 C 62/2003 bylo mimo jiné dovolateli pod sankcí odmítnutí žaloby uloženo, aby uvedl, jakého nároku se domáhá, zda vyklizení či přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a že podáním ze dne 27. 4. 2004 bylo soudu vyhověno s tím, že ve věci sp. zn. 6 C 62/2003 jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tím dle názoru dovolatelů pominul důvod pro zastavení řízení ve věci sp. zn. 6 C 205/2003 dle § 83 o.s.ř. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, zda lze ve věci pravomocně a konečně rozhodnout, aniž by bylo rozhodnuto o návrhu žaloby v téže věci, podané podle ustanovení § 91a o.s.ř. Zásadní právní význam též spatřují v tom, že po vydání usnesení ze dne 6. 4. 2004, č.j. 6 C 62/2003-67, soud prvního stupně přiměl pod sankcí odmítnutí podání žalobce ke zpětvzetí návrhu eventuálního petitu podáním ze dne 27. 4. 2004, čímž přestaly existovat důvody pro zastavení řízení ve věci 6 C 205/2003. Dalším dovolacím důvodem je dle dovolatelů okolnost, že jim napadeným rozhodnutím bylo odebráno právo na spravedlivou soudní ochranu a na spravedlivý proces. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodl o nákladech řízení.

K výzvě soudu prvního stupně, aby žalobce ve smyslu § 241a o.s.ř. doplnil dovolání o údaj, z jakých důvodů je podává, a upřesnil, zda dovolání podává též dovolatelka, která nebyla účastníkem řízení, žalobce podáním ze dne 14. 5. 2004 sdělil, že dovolání je podáno z důvodu, že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, c/ rozhodnutí spočívalo na skutkových zjištěních, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, d/ napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího soudu, ve kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby a e/ rozhodnutím byla dovolatelům odebrána některá ústavní práva. Žalobce potvrdil, že dovolání podala i H. Š., a to proto, že v tomto řízení se jedná i o jejích právech a povinnostech, jak vyplývá ze žaloby dle § 91a o.s.ř. ze dne 4. 12. 2003, o které dosud nebylo rozhodnuto, ač rozhodnuto být mělo. Z uvedeného důvodu je podle dovolatele možné, že H. Š. je účastníkem řízení, v každém případě však svojí žalobou podle § 91a o.s.ř. ze dne 4. 12. 2003 se účastnicí řízení stala . Jinak žalobce odkázal na obsah původního dovolání.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že řízení není postiženo vytýkanými vadami, že napadené rozhodnutí je správné, že dovolatelka nebyla účastnicí řízení, a není proto oprávněna podat dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit jí náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání je podáno oprávněnými osobami a zda, popřípadě v jakém rozsahu je přípustné.

Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. je osobou oprávněnou podat dovolání účastník řízení.

Účastníky řízení o vyklizení bytu jsou žalobce a žalovaná (§ 90 o.s.ř.). Není tedy pochyb o tom, že žalobce (dovolatel) účastníkem řízení je. Naproti tomu dovolatelka účastnicí řízení není a nestala se jí ani (jak se mylně domnívají dovolatelé) na základě podání ze dne 4. 12. 2003. Ať již by toto podání bylo posouzeno jako žaloba dle § 91a o.s.ř. (jak jej označují dovolatelé v dovolání), anebo podle obsahu návrhu v něm uvedeného jako návrh dovolatelky na přistoupení do řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 205/2003 na straně žalobce, popřípadě na záměnu účastníků tohoto řízení na straně žalobce, v důsledku takového podání se nemohla H. Š. účastníkem řízení stát. Je tomu tak proto, že řízení dle § 91a o.s.ř. je řízením samostatným, odlišným od řízení původního, a to především okruhem účastníků, neboť pojmovým znakem této tzv. hlavní intervence je to, že žalobce (hlavní intervenient) je osobou odlišnou od účastníků původního řízení. K návrhu na přistoupení či záměnu účastníků pak osoba, která není účastníkem řízení, není oprávněna viz § 92 odst. 1, 2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka není oprávněna dovolání v této věci podat, a proto dovolací soud její dovolání podle § 243b odst. 5 věty první za použití § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání je přitom třeba posoudit zvlášť ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného usnesení.

Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení nelze dovodit z ustanovení § 238, § 238a ani § 239 o.s.ř., protože taková rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutím ve věci samé (tj. jimiž je věcně rozhodováno o opodstatněnosti nároku, který je předmětem řízení), a zmíněné výroky povahu takového rozhodnutí nemají.

Lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele proti těmto výrokům jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Naproti tomu dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř pro překážku věci zahájené, je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to aniž by podmínkou přípustnosti bylo, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam (stanovení takové podmínky je ostatně vyloučeno již tím, že rozhodnutí o zastavení řízení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé). Je tudíž nadbytečné zabývat se tou částí dovolací argumentace, v níž je dovozováno, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.

Dovolací soud tedy přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Přitom především posuzoval správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť projednání věci brání překážka věci zahájené.

Podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.

Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

O překážku věci zahájené podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení. Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je vydání usnesení o zastavení řízení.

V posuzovaném případě se řízení v projednávané věci a řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 nepochybně týkají týchž osob (v obou řízeních jsou totožné osoby žalobce a žalované). Pro závěr, zda v obou uvedených věcech jde o tentýž předmět řízení, je rozhodující posouzení, zda se žalobce v těchto řízeních domáhá stejného plnění (vyklizení téhož bytu) na základě stejného skutku. Ačkoli předmětný byt není v obou řízeních v konečném žalobním návrhu (petitu) popsán zcela shodně, je zřejmé, že jde o totožný byt, což ostatně dovolatelé ani nezpochybňují. Rovněž skutková tvrzení, na jejichž základě se žalobce vyklizení bytu domáhá, jsou v základních rysech shodná. Okolnost, že žalobce v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 primárně navrhoval přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a pouze eventuálně (pro případ, že se neprokáže existence práva nájmu bytu) navrhoval vyklizení bytu, nemá na závěr o totožnosti předmětu řízení (v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 pochopitelně jen pokud jde o uplatněný nárok na vyklizení bytu) vliv. Stejně tak není rozhodné, jak právně žalobce v obou řízení požadavek vyklizení odůvodňuje, neboť rozhodující je pouze skutková totožnost, když právním posouzením věci žalobcem není soud vázán. Námitka, že v podání ze dne 27. 4. 2004 v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 žalobce vzal návrh na vyklizení předmětného bytu zpět a že tím překážka litispendence odpadla, nemůže obstát, neboť uvedená okolnost nastala po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, není tedy způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a tudíž k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet. Lze pouze dodat, že pokud žalobce po pravomocném zastavení řízení ve věci sp. zn. 6 C 205/2003 učinil dispozitivní úkon směřující k ukončení dříve zahájeného řízení o vyklizení předmětného bytu (vedeného v rámci řízení sp. zn. 6 C 62/2003), nemůže důsledky s tím spojené změnit podáním mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je náprava závažných (přesně zákonem vymezených) pochybení v rozhodovací činnosti soudu.

Námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není nijak konkretizována, především však z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že tato námitka je uplatnitelná pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a. V daném případě však jak bylo již výše uvedeno je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a / o.s.ř.

Výtka, že napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího soudu, ve kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby, je nepřesná potud, že potvrzované rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozsudkem nýbrž usnesením, především však je nedůvodná proto, že tímto usnesením bylo řízení zastaveno v celém rozsahu, proto není zřejmé, z čeho dovolatelé usuzují, že jím nebyl předmět řízení vyčerpán.

Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž (stejně jako k vadám dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), se ze spisu nepodávají a dovolatelé je ani blíže nespecifikují. Odnětí některých ústavních práv (práva na spravedlivou soudní ochranu a spravedlivý soudní proces) není rovněž blíže konkretizováno a nepředstavuje ani samostatný dovolací důvod. Takovou námitku by sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak taková vada, jak již bylo řečeno, zjištěna nebyla. Pokud ji dovolatelé spatřují právě v tom, že řízení bylo zastaveno, nutno odkázat na výše uvedené závěry ohledně správnosti rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku litispendence. V této souvislosti lze připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě, že soud postupuje v souladu s procesními předpisy, nelze mu vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, ledaže by sám aplikovaný procesní předpis byl v rozporu s ústavními právy. Nejvyšší soud však neshledává nic protiústavního na ustanovení § 83 o.s.ř., které nezbavuje účastníka soudní ochrany, nýbrž jen brání tomu, aby bylo zbytečně a nehospodárně vedeno více řízení o téže věci, když účastník může a má svá práva v plné míře uplatňovat pouze v jednom z nich.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl v řízení, jež nebylo postiženo vadami, které by mohly činit dovolání důvodným, ke správnému závěru, že řízení ve věci je třeba podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavit. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou (podáním vyjádření k dovolání) náklady, které spočívají - vzhledem k tomu, že dovolání bylo zčásti odmítnuto a ve zbývající části bylo předmětem dovolacího řízení rozhodnutí procesní povahy, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení - v paušální odměně ve výši 950,- Kč (srov. § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 2, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem ve výši 1.025,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a dovolání dovolatelky odmítnuto, aniž by bylo možno určit poměr jejich účastenství na dovolacím řízení, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 140 odst. 1 per analogiam, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili rovným dílem. Dovolatelé jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. září 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu