26 Cdo 1550/2004
Datum rozhodnutí: 05.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1550/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované B. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 228/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č.j. 23 Co 442/2003-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, č.j. 9 C 228/2001-65, (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 21. 5. 2002, č.j. 9 C 228/2001-37, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, č.j. 23 Co 46/2003-56, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 27, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 10. patře (11. podlaží) domu č.p. 1305, P., k.ú. K. (dále předmětný byt nebo byt ); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č.j. 23 Co 442/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je správkyní domu, v němž se předmětný byt nachází, že poslední nájemkyní bytu byla D. H., babička žalované, která byla hospitalizována ve Fakultní nemocnici M. ve dnech 26. 7. 2000 až 12. 8. 2000, ve Fakultní nemocnici B. ve dnech 31. 8. 2000 až 2. 9. 2000 a ve dnech 9. 5. 2001 až 14. 5. 2001, kde dne 14. 5. 2001 zemřela, že do její poslední hospitalizace zajišťoval péči o ni její dlouholetý druh Z. Z. a že se žalovaná přistěhovala k babičce do předmětného bytu v dubnu 2001. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že i když se žalovaná do bytu nastěhovala z důvodu výpomoci s péčí o nemocnou babičku, nešlo o založení společné domácnosti, neboť D. H. měla v té době přítele, který o ni pečoval, vařil jí a přispíval na domácnost. Spolu se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že na straně žalované nebyl dán úmysl založit trvalé soužití s babičkou ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč.zák., a to i s přihlédnutím k tomu, že se do bytu nastěhovala v době, kdy babička byla již ve velmi vážném zdravotním stavu s nepříznivou prognózou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že v daném případě nesprávným právním posouzením věci odvolací soud pochybil v otázce zásadního právního významu . V dovolání polemizuje s odůvodněním napadeného rozsudku a odvolacímu soudu vytýká, že opomenul skutečnost, že žila s babičkou od dubna 2001 až do doby pěti dnů před její smrtí ve společné domácnosti; v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že neměla v úmyslu založit s babičkou trvalé soužití, a namítá, že nepředpokládala, že babička zemře. Dovolatelka má za to, že pro splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu postačuje skutečně pouze jeden den společného soužití , poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a kritizuje hodnocení těchto důkazů. Uvádí dále, že z hlediska právních otázek zásadního významu podává dovolání pro vadu, která byla způsobena nesprávným právním posouzením věci, především pak neúnosně a důkazům neadekvátně tlumočeným průběhem soužití žalované s její babičkou, v němž se soustředil odvolací soud na úmysly žalované a nikoliv na faktický stav v soužití žalované s nemocnou babičkou, v němž již vzhledem k zdravotnímu stavu babičky nemohlo jít ze strany žalované o občasnost, přechodnost, netrvalost nebo nárazovost takového soužití . Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby byla odložena jeho vykonatelnost.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a dovolací námitky směřují proti skutkovému stavu věci. Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem, tj. žalobě na vyklizení vyhověl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.

Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, avšak obsahově (jak to vyplývá i z formulace otázky, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) směřují její námitky proti hodnocení důkazů, resp. proti neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění, na jejichž základě dospěl soud ke skutkovému závěru o nedostatku úmyslu žalované založit s babičkou trvalé životní společenství; ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který je jak bylo výše uvedeno dovolacím důvodem nezpůsobilým.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. srpna 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu