26 Cdo 1546/2000
Datum rozhodnutí: 05.12.2002
Dotčené předpisy: § 291 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1546/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce F. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. J., a 2) L. J., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, event. o vyklizení bytu a pozemků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 377/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2000, č. j. 28 Co 683/99, 28 Co 684/99-203, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2000, č. j. 28 Co 683/99, 28 Co 684/99-203, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. května 1998, č. j. 10 C 377/95-117, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. září 1999, č. j. 10 C 377/95-173, v části výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit byt 3+1 s příslušenstvím v domě č. p. 865 v S. , a pokud jím byl změněn tento rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zajistit žalovaným náhradní byt , a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, č. j. 10 C 377/95-117, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. 9. 1999, č. j. 10 C 377/95-173 (poté, co jeho rozsudek ze dne 11. 10. 1995, č. j. 10 C 377/95-46, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 1996, č. j. 28 Co 174/96-64), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu 3+1 s příslušenstvím v domě č. p. 865 v S. (dále předmětný byt a předmětný dům ), uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a pozemek p. č. 1595/3 zahradu v kat. území S. do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále zamítl žalobu na vyklizení pozemku p. č. 1595/6 zastavěná plocha a pozemku p. č. 1595/7 ostatní plocha v kat. území S., a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce je na základě platné smlouvy o převodu nemovitosti, uzavřené dne 16. 12. 1993 s P. f. ČR - vlastníkem předmětného domu (jakož i pozemků označených ve výroku rozsudku), a že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť dohoda o užívání předmětného domu, kterou uzavřeli dne 13. 8. 1992 s O., s. s. v N. (zaměstnavatelem druhé žalované), je neplatná, když tento subjekt nebyl k uvedenému datu oprávněn s touto nemovitostí disponovat, a k uzavření nájemní smlouvy se žalobcem nedošlo pro rozpory ohledně výše nájemného. Na základě závěru, že žalovaným nesvědčí k předmětnému bytu právo nájmu, okresní soud žalobu v části, jíž se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k tomuto bytu, zamítl; s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. pak vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal vyklizení žalovaných z předmětného bytu. Jejich povinnost k vyklizení přitom vázal na zajištění přiměřeného bytu s odůvodněním, že přiznání jiné bytové náhrady, případně vyklizení bez bytové náhrady by bylo jednoznačně v rozporu s dobrými mravy . Přihlédl přitom k okolnostem, za kterých se žalovaní do předmětného bytu nastěhovali, k tomu, že na opravu předmětného domu vynaložili částku vyšší než 50. 000.- Kč, že měli zájem trvale vyřešit svoji bytovou situaci případnou koupí předmětného domu, jakož i k tomu, že žalobci bylo v době, kdy předmětný dům získal do vlastnictví, známo, že žalovaní v něm bydlí, a že byl přesvědčen, že jim k předmětnému bytu svědčí právo společného nájmu. Soud prvního stupně též vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal vyklizení pozemku p. č. 1595/3 zahrady v kat. územní S., když dovodil, že žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku tím, že na něm zbudovali plaňkový plot; naproti tomu neshledal, že by žalovaní zasahovali do vlastnického práva žalobce k pozemkům p. č. 1595/6 a p. č. 1595/7 kat. území S., a proto žalobu na vyklizení uvedených pozemků zamítl.

K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu, proti zamítavému výroku ohledně vyklizení pozemku p. č. 1595/7, jakož i proti výroku o nákladech řízení) a žalovaných (směřujícímu proti vyhovujícímu výroku o vyklizení předmětného bytu a proti výroku o nákladech řízení), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2000, č. j. 28 Co 683/99, 28 Co 684/99-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zajistit žalovaným náhradní byt ; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a P. f. ČR, jakož i s jeho závěrem, že dohoda, kterou žalovaní uzavřeli s O., s. s. v N., je neplatná, že žalovaným nesvědčí k předmětnému bytu právo nájmu. I když odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu, že povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu je třeba (vzhledem k okolnostem daného případu) vázat na zajištění bytové náhrady, dovodil, že nelze po žalobci požadovat, aby podle § 3 odst. 1 o. z. poskytl žalovaným přiměřený náhradní byt , neboť takovouto náhradu lze přiznat pouze v případě, že by žalovaným vznikl řádný nájemní vztah . Vzhledem k tomu rozsudek soudu prvního stupně změnil pokud jde o druh poskytnuté náhrady, a to tak, že žalobce je povinen poskytnout žalovaným náhradní byt . Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že podle citovaného ustanovení nelze přiznat právo, které neexistuje, ale pouze omezit výkon práva, a konstatoval, že rozhodnutím o povinnosti zajistit náhradní byt soud omezil výkon práva žalobce, který by se jinak mohl domáhat vyklizení bez poskytnutí bytové náhrady . Pokud jde o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se vyklizení pozemku p. č. 1595/7, odvolací soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že žaloba v této části není důvodná. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, neboť otázka, zda obytné budovy, využívané k ubytování pracovníků zemědělské organizace, spadají pod § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, byla již Nejvyšším soudem ČR řešena , a žalovaní mohou podle § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání k této otázce podat .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatněný dovolací důvod označil odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Jeho dovolací námitky směřují (toliko) proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, podle něhož je žalobce povinen zajistit žalovaným náhradní byt. Namítá, že odvolací soud založil žalobci s poukazem na ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. zcela novou povinnost, ačkoliv žalovaným nikdy nesvědčil právní důvod užívání předmětného bytu. Dovolatel má zato, že postup odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 712 obč. zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu toliko pro případ existence práva nájmu bytu, a že založení práva na zajištění náhradního bytu pro žalované, kteří užívají předmětný byt od počátku protiprávně a zasahují tak do vlastnického práva žalobce, je v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. soud nemůže založit dosud neexistující právo, a poukazuje v tomto směru na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaném pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, ročník 1995, II. díl. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 7. 3. 2000, Nejvyšší soud dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Dovolatel nenamítá (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady působící zmatečnost, pro které je možno podle § 237 odst. 1 o. s. ř. napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod poř. č. 28 dále jen "R 28/1993"). V řízení se proto uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky), neboť toto ustanovení platí nejen v nájemních věcech zrušení práva společného nájmu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod poř. č. 29 dále jen "R 29/1993") a přivolení k výpovědi nájmu bytu, ale také v jiných než nájemních bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada. I v případech, kdy soud s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepírá žalobci právo na soudní rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo vyklidit byt ve lhůtě počítané již od právní moci rozhodnutí, jde o rozhodování ve věci samé (R 28/1993) a o rozhodování v jisté vazbě na zákonnou úpravu bytové náhrady ve smyslu ustanovení § 712 obč. zák. I tyto spory je proto třeba přiřadit k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť jsou ovládány potřebou umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod poř. č. 16 dále jen "R 16/1998").

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zajistit žalovaným náhradní byt, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); v tomto rozsahu je dovolání přípustné též subjektivně, neboť žalobce brojí proti podmíněnosti povinnosti žalovaných k vyklizení předmětného bytu zajištěním jakékoliv bytové náhrady. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se samotné povinnosti žalovaných k vyklizení bytu žalobce dovoláním nezpochybňuje; ostatně v této části, v níž bylo žalobě vyhověno, by bylo dovolání žalobce subjektivně nepřípustné (§ 243c, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a proto by bylo nadbytečné zabývat se posouzením přípustnosti dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku z hlediska dovolatelem uplatněného ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání i uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení, není dovolacímu přezkumu v dané věci otevřen výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi, a ve výrocích týkajících se vyklizení pozemků, specifikovaných v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1.9. 1999, č. j. 10 C 377/95, kteréžto nebyly dovoláním (posuzováno dle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) napadeny.

Dovolacímu přezkumu je tedy podroben toliko výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobce je povinen zajistit žalovaným náhradní byt (oproti soudu prvního stupně, jenž žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt v patnáctidenní lhůtě počítané od zajištění přiměřeného náhradního bytu).

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám uvedeným v § 241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř. i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny. Z nedělitelnosti rozhodnutí odvolacího soudu zároveň vyplývá, že případný závěr o důvodnosti dovolání, tj. závěr, že přezkoumávaný výrok nelze považovat za správný, musí vést nejen ke zrušení přezkoumávaného výroku o bytové náhradě, ale i ke zrušení té části odvolacího rozsudku, jež se týká samotné povinnosti byt vyklidit (srov. opět R 16/1998).

Jak již bylo konstatováno, žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Jinak je tomu však ohledně tzv. jiných vad řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř., které platí i v řízení odvolacím (§ 211 o.s.ř.), musí být výrok rozsudku obsahující vymezení práv a povinností účastníků formulován určitě a srozumitelně, tak, aby mohl být rozsudek vykonán zákonem předpokládaným způsobem, nebude-li jím uložená povinnost splněna dobrovolně.

Podle ustanovení § 257 o. s. ř. nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Proto rozhodnutí, pokud mají být vykonávána podle části šesté občanského soudního řádu, musí obsahovat výroky odpovídající tomuto požadavku.

Občanský soudní řád upravuje výkon rozhodnutí vyklizením bytu (nemovitosti) v ustanoveních § 340 a násl. Postup při nařízení výkonu rozhodnutí a nařízení provedení výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení bytu, za který je nutno zajistit náhradní byt nebo náhradní ubytování, upravuje ustanovení § 340 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí, až oprávněný prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí.

Způsob zajištění bytové náhrady (i způsob průkazu tohoto zajištění) upravuje zákon č. 102/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.. I když ustanovení § 1 odst. 1 citovaného zákona identifikuje pronajímatele jakožto subjekt, se kterým se počítá při zajištění bytové náhrady primárně, a teprve podpůrně je k této aktivitě povolána obec, není tato skutečnost výrazem existence pronajímatelovy právní povinnosti, nýbrž toho, že se logicky předpokládá jeho zájem, aby bytová náhrada zajištěna byla (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 14). V uvedeném rozhodnutí je dále vysloven právní názor (který sdílí dovolací soud i v dané věci), že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ani v tomto případě však co do zajištění bytové náhrady nejde o uložení povinnosti ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat.

V projednávané věci soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat navrhovateli do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu ; odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci samé tak, že: Rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího rozsudku s e m ě n í tak, že žalobce je povinen zajistit žalovaným náhradní byt, v dalším s e p o t v r z u j e .

Byť odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (č. l. 210 spisu), zřejmě mínil změnit rozhodnutí soudu prvního stupně pokud jde o druh bytové náhrady , neodpovídá formulace měnícího výroku jeho rozsudku se zřetelem k výše uvedenému procesnímu (ani hmotnému) právu. Jde - v návaznosti na výrok rozsudku soudu prvního stupně, ukládající žalovaným povinnost k vyklizení předmětného bytu o výrok neurčitý a nesrozumitelný, vzbuzující pochybnosti o právech a povinnostech účastníků z hlediska případného soudního výkonu rozhodnutí. K uvedené vadě (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání namítána.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o bytové náhradě, jakož i (se zřetelem k nedělitelnosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě) v potvrzujícím výroku o uložení vyklizovací povinnosti zrušil; současně zrušil i akcesorické výroky o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se dovolací soud nezabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahově konkretizovaným v dovolání. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názor vyslovený v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5, jakož i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, podle kterého při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosinec 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu