26 Cdo 1541/2004
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1541/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátkou, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 72/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 29 Co 390/2003-183, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 29 Co 390/2003-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usneseními Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2001, č. j. 29 Co 127/2001-74, a ze dne 10. září 2002, č. j. 29 Co 241/2002-124, byly zrušeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 (v pořadí první /zamítavý/ ze dne 23. října 2000, č. j. 39 C 72/98-58, a druhý /vyhovující/ ze dne 24. ledna 2002, č. j. 39 C 72/98-103) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. března 2003, č. j. 39 C 72/98-159, vyhověl žalobě a určil, že žalobce je ode dne 20. září 1997 nájemcem bytu č. 32 v 6. podlaží domu č. p. 1065 v ulici J. 10 v P., bytu II. kategorie, sestávajícího z pokoje, předsíně, záchodu a koupelny a balkonu s vchodem proti vstupnímu schodišti, jehož příslušenstvím je sklepní koje ve sklepě domu, kde se byt nachází (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě bydlela jako jeho nájemkyně matka žalobce L. Š., že v obecním bytě na adrese P., N. 76/513 (dále jen byt N. ) bydleli žalobce s manželkou (společní nájemci bytu N.) a jejich dva synové, že manželství žalobce sice trvá, ale je nefunkční, že žalobce se počátkem roku 1997 odstěhoval ke své matce do předmětného bytu s úmyslem s ní a u ní bydlet, starat se o ni a poskytovat jí potřebnou péči, a to s ohledem na její špatný zdravotní stav a situaci ve svém manželství, že v té době opustil původní společnou domácnost s manželkou se zjevným úmyslem byt N. již neužívat a že od stejné doby byt N. také neužívá. Dále zjistil, že matka žalobce byla v souvislosti s nepříznivým zdravotním stavem v roce 1997 opakovaně hospitalizována, naposledy od 13. srpna 1997 v Městské nemocnici následné péče v P., kde dne 20. září 1997 zemřela. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce žil se svou matkou v den její smrti ve společné domácnosti (pro tyto účely je podle názoru soudu prvního stupně nerozhodné, že jeho matka zemřela v nemocnici) a že neměl vlastní byt (právo společného nájmu žalobce a jeho manželky k bytu N. podle soudu prvního stupně zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem ve smyslu § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí L. Š. /dále jen obč. zák. / a jedinou nájemkyní tohoto bytu se stala manželka žalobce). Poté uzavřel, že za splnění předpokladů normovaných ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zák. přešlo na žalobce právo nájmu předmětného bytu, a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 29 Co 390/2003-183, v pořadí třetí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení opětovným výslechem žalobce především konstatoval, že soud I. stupně sice zjistil dostatečně skutkový stav věci, kterou však nesprávně právně posoudil . Dále uvedl, že ani po výslechu žalobce v odvolacím řízení nezjistil, že by žalobce s matkou v předmětném bytě bydlel s úmyslem určité trvalosti takového soužití , a že jeho manželství, které dosud trvá, nejeví známky hlubokého a trvalého rozvratu podle § 24 zákona o rodině. Nelze proto podle názoru odvolacího soudu ani dovodit, že trvale opustil společnou domácnost se svou manželkou ve smyslu § 708 obč. zák. Poté uzavřel, že na žalobce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neboť nebyly naplněny předpoklady normované ustanovením § 706 odst. 1 věta první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu, tj. nejen předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, nýbrž také předpoklad neexistence vlastního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Namítl, že skutkový závěr týkající se neprokázání jeho úmyslu trvale žít s matkou nemá oporu v provedených důkazech. V této souvislosti uvedl, že nejen on, nýbrž i převážná většina svědků, uvedli, že se k matce trvale odstěhoval začátkem roku 1997 a tento stav dosud trvá, a pokračoval, že od 1. dubna 1997 má v předmětném bytě trvalé bydliště a že existuje písemné prohlášení jeho manželky ze dne 2. dubna 1997, které vzhledem k ověřeným podpisům nemohlo být antidatováno. Poté rovněž uvedl, že byt N. trvale opustil pro neshody v manželství, že s manželkou nežije a jde-li o okolnost, že manželství dosud trvá, odkázal na svědeckou výpověď své manželky, podle níž důvodem nepodání návrhu na rozvod manželství byla obava z možného negativního vlivu na syny, zejména mladšího, který jeho odchod těžce nesl. Žalobce má také za to, že jeho doplňující výslech při odvolacím jednání dne 2. prosince 2003 není v rozporu s provedeným dokazováním . Zastává názor, že v daném případě jsou naplněny předpoklady (podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.), s nimiž zákon spojuje přechod nájmu bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání především namítla, že společné soužití žalobce s matkou nemělo a vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu ani nemohlo mít charakter trvalosti. Poté uvedla, že právo společného nájmu žalobce a jeho manželky k bytu N. nezaniklo tím, že žalobce opustil společnou domácnost; zánik nájmu může nastat pouze za podmínek stanovených v § 710 obč. zák. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z pohledu předpokladů normovaných ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu byla v projednávané věci nepochybně právně významná skutková zjištění týkající se situace v manželství žalobce a dále okolností jeho soužití s matkou v předmětném bytě.

V posuzovaném případě sice odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na dostatečně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně, avšak ve skutečnosti se od skutkového stavu, z něhož soud prvního stupně vycházel při posouzení věci podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., odchýlil a vyšel z diametrálně odlišného skutkového stavu; přitom okolnosti vyplývající z opakované účastnické výpovědi žalobce v odvolacím řízení mu to podle názoru dovolacího soudu neumožňovaly.

Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal totiž odvolací soud zejména za zjištěno, že žalobcovo manželství, které dosud trvá, nejeví známky hlubokého a trvalého rozvratu podle § 24 zákona o rodině; současně učinil skutkový závěr, že bydlení žalobce s matkou v předmětném bytě postrádalo znaky určité trvalosti takového soužití. Dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelem v názoru, že uvedené skutkové závěry z provedených důkazů (zejména z účastnické výpovědi žalobce, z výpovědí slyšených svědků a z listinných důkazů) nevyplynuly. Současně konstatuje, že na tomto závěru nic nemění z důvodů uvedených v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí ani opakovaná účastnická výpověď žalobce při odvolacím jednání dne 3. prosince 2003. Přitom odvolací soud neprovedl jiné (další) důkazy, z nichž by vyplývalo to, co vzal ve skutečnosti z provedených důkazů za zjištěno. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl proto užit opodstatněně, neboť odvolací soud vzal v úvahu okolnosti, které ohledně situace v žalobcově manželství a ohledně okolností žalobcova soužití s matkou v předmětném bytě z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení věci podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že na žalobce právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyly naplněny předpoklady normované pro účely přechodu nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu