26 Cdo 1531/2011
Datum rozhodnutí: 18.07.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1531/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. T. P. , se sídlem v P., jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1. JUDr. J. M. , 2. B. M. , oběma bytem v S., zastoupeným Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 20 Co 405/2010-110, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám Mgr. Richarda Vachouška, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 13 C 44/2009-73, uložil žalovaným vyklidit byt bytovou jednotku č. 2344/90 v objektu bydlení budově popisné číslo 2344, postavené na pozemcích parcelní číslo 2773/2 a 2774/1, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., obec P., na listu vlastnictví, pro katastrální území S. (dále též jen předmětný byt , popř. byt nebo bytová jednotka ) a vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 A 256 bylo rozhodnuto o úpadku Pražské stavebního bytového družstva (dále též jen úpadce ) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), že 1. žalovanému byl vydán průkaz, podle něhož byl od 9. 12. 1992 členem Stavebního bytového družstva P. (dále jen SBD P.), s nímž uzavřel smlouvu o podmínkách přidělení bytu z výstavby družstevních bytových jednotek akce N. B., 8. podlaží, typ bytu 1/03 , s tím, že investorem akce bude P. , následně 1. žalovaný souhlasil s převodem svého členství do investorského družstva, které mu mělo zabezpečit předání bytové jednotky. Dále zjistil, že úpadce vyzval 1. žalovaného k převzetí bytu, že žalovaní si byt převzali dne 23. 3. 1993 a úpadce jim potvrdil, že zaplatili kupní cenu ve výši 249.736,- Kč, že v korespondenci účastníků úpadce označoval žalované za vlastníky (případně budoucí vlastníky) předmětného bytu, že dne 29. 11. 1995 uzavřel úpadce a 1. žalovaný smlouvu nazvanou Dodatek ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu , že 1. žalovaný (s odkazem na uzavřené smlouvy) vyzval přípisem ze dne 30. 6. 1995 úpadce k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětnému bytu, že 1. žalovaný se zavázal (smlouvou, v níž je označován jako vlastník bytu, uzavřenou dne 23. 3. 1993 s jinou obchodní společností - správcem) platit náklady za služby spojené s užíváním bytu a příspěvky do fondu oprav. Za souhlasu úpadce uzavřeli žalovaní a manželé Š. dne 9. 4. 2001 dohodu o postoupení práv a povinností ze smlouvy o budoucím majetkovém převodu bytu a dne 9. 11. 2001 o převodu těchto práv a povinností zpět na žalované.
Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ani členy úpadce, ani nájemci předmětného bytu, byt užívají bez právního důvodu, a protože postupem podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ) nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, neshledal důvod pro aplikaci tohoto ustanovení a žalobě s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 20 Co 405/2010-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho závěr, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za významné považoval zjištění, že žalovaní financovali výstavbu bytu s příslibem jeho převodu do jejich vlastnictví, že celou sjednanou cenu uhradili, že byt užívali v dobré víře a že úpadce je dlouhodobě ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dospěl k závěru, že úpadce zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence, aniž by se chtěl s žalovanými při vyklizení vyrovnat v souladu s principy obecné spravedlnosti. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Namítal, že účastníkem řízení není úpadce, ale insolvenční správce, jenž má specifické postavení založené insolvenčním zákonem, což odvolací soud při svém rozhodování pominul. Vyvracel správnost závěru odvolacího soudu o existenci důvodů pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Poukázal na nemravné chování žalovaných, kteří byt mnoho let užívají bezplatně, nepravdivě tvrdili, že jsou členy úpadce a že mají nárok na převod bytu do svého vlastnictví. Má za to, že odvolací soud institut dobrých mravů aplikoval nesprávně, úplně pominul podíl žalovaných na vzniku situace, do které se dostali. Dále poukázal na nutnost zpeněžení majetku úpadce, tedy i předmětného bytu, v insolvenčním řízení, k čemuž nemůže dojít, jestliže ho žalovaní nevyklidí. Zpochybnil i skutková zjištění, zejména správnost potvrzení o zaplacení částky 249.736,- Kč žalovanými úpadci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní očekávali, že se stanou vlastníky předmětného bytu, ale i kdyby tomu tak bylo, nezakládala by tato skutečnost žalovaným právo byt užívat. Rozhodnutím odvolacího soudu získali žalovaní na úkor vlastníka časově neomezené právo bezplatného užívání bytové jednotky. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1488/2006 a sp. zn. 22 Cdo 1216/99), podle níž nelze žalobu na vyklizení zamítnout za použití § 3 odst. 1 obč. zák., je-li smlouva o nájmu absolutně neplatná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, vyvraceli dovolací námitky žalobce a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., zpochybňuje zejména správnost hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však míří jen na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování); samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jeho skutkové závěry a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení existence důvodů pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Jeho skutkové závěry jsou ostatně shodné se závěry soudu prvního stupně, který z nich však vyvodil jiné právní závěry. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z tohoto závěru vychází. Dovoláním byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to že v dané věci je žaloba na vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné). Jen samotná okolnost, že v průběhu řízení bylo insolvenčním soudem rozhodnuto, že žalobce, jenž se domáhá výkonu svého vlastnického práva, je v úpadku a v řízení proto místo něj pokračuje insolvenční správce, nevylučuje možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem a ke sjednocení došlo až přijetím Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 6/2010 ). V něm dovolací soud uzavřel, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých soukromých práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a je proto sankcionován (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud při svém závěru, že žaloba o vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaných - zejména, že úpadce převzal v roce 1993 od 1. žalovaného zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (249.736,- Kč), předal žalovaným předmětný byt do užívání, svou smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví 1. žalovaného) nesplnil, ač žalované, kteří výstavbu bytu zaplatili, ujišťoval, že tak učiní. Lze sice přisvědčit dovolateli, že SBD P., s nímž uzavřel 1. žalovaný 9. 12. 1992 první smlouvu týkající se předmětného bytu (Smlouvu o podmínkách přidělení bytu), nebylo právním předchůdcem úpadce. Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (soudem prvního stupně) je však zřejmé, že následně byly uzavřeny smlouvy další, podle kterých do vztahů týkajících se předmětného bytu vstoupilo investorské družstvo úpadce, jenž také žalovaným byt předal a vystavil potvrzení o přijetí kupní ceny za byt a v následujících letech jednal s žalovanými, mj. i o splnění smluvní povinnosti převést předmětnou bytovou jednotku do jejich vlastnictví. Byl to tak úpadce, kdo svým jednáním budil u žalovaných očekávání, že tuto smluvní povinnost splní. Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaných z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, tak není zjevně nepřiměřená.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen pro tentokrát (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se při změně poměrů - vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalovaným ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle § 451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu