26 Cdo 1530/2011
Datum rozhodnutí: 18.10.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 1530/2011


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně H. Š. , zastoupené JUDr. Dagmar Slivkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Hradešínská 53, proti žalovanému MUDr. R. H. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem se sídlem v Kladně, Gen. Klapálka 3341, o vydání klíčů od bytu a strpění bydlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 82/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 22 Co 166/2010-51, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Dagmar Slivkové, advokátky se sídlem v Praze 10, Hradešínská 53, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 7 C 82/2009-33, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku klíče od bytu v P., Španielova 1247/104, o velikosti 3+1/L, 1. kategorie, evidenční číslo 61701 , a strpět bydlení žalobkyně v tomto bytě (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 22 Co 166/2010-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen tak, že uložená povinnost žalovaného se váže k bytu o velikosti 3+1/L ve třetím nadzemním podlaží bez uvedení čísla evidenčního (dále jen předmětný byt , resp. byt ); jinak ho v tomto výroku i v nákladovém výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím advokátky písemně vyjádřila.

Dovolání proti citovanému rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Je tomu tak proto, že v daném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odvolací soud totiž pouze upřesnil označení předmětného bytu, avšak jinak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasné rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel rovněž uplatnil, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro právní posouzení věci. Navíc s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil tzv. skutkové novoty (námitkou, že byt byl v mezidobí převeden smlouvou na paní L. H. a on sám byt užívá na základě podnájemní smlouvy ). Přehlédl však, že v dovolacím řízení platí (podle § 241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).

Další dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatel nijak obsahově nekonkretizoval. Navíc přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).

Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž odvolací soud jako na správné odkázal je chování žalovaného v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění). Zpochybnil-li dovolatel správnost uvedeného právního názoru s poukazem na okolnosti specifikované v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, z 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a z 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Zbývá dodat, že dovolací soud se nezabýval oprávněností dovolatelových výtek, že chybělo tvrzení naléhavého právního zájmu a doložení tohoto naléhavého právního zájmu a že napadené rozhodnutí postrádá oporu v příslušných zákonech, tak i oporu ve svém odůvodnění , a to zčásti pro jejich nekonkrétnost a zčásti také proto, že na zmíněných závěrech napadené rozhodnutí nespočívá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu