26 Cdo 1526/2003
Datum rozhodnutí: 22.10.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1526/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupeného advokátem, o zaplacení částky 38.673,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 29 C 54/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č.j. 51 Co 137/2002-36, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č.j. 51 Co 137/2002-36, potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 15. 1. 2002, č.j. 29 C 54/2001-23, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.673,-Kč s příslušenstvím a náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ve věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř., a že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř., neboť i když dne 22. 11. 2001 žalovaný převzal osobně spolu se žalobou usnesení ze dne 9. 10. 2001, č.j. 29 C 54/2001-10, obsahující výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o.s.ř. a poučení podle odst. 5 téhož ustanovení, ve stanovené lhůtě se ve věci písemně nevyjádřil. Námitku žalovaného, že usnesení s výzvou k vyjádření neobdržel, odvolací soud neshledal důvodnou s poukazem na to, že doručenkou připojenou u č.l. 10 spisu spolu se záznamem na č.l. 32 spisu bylo prokázáno, že žalovanému byla dne 22. 11. 2001 výzva doručena. Zaujal názor, že tato doručenka má povahu veřejné listiny (§ 134 o.s.ř.), potvrzující, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno; žalovaný přitom neuvedl žádné skutečnosti ani neoznačil důkazy, jimiž by osvědčil, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno doručení usnesení s výzvou k vyjádření, jakož i s jeho závěrem o povaze doručenky jako veřejné listiny. Pokud by žalovaný (uvádí se v dovolání) svým podpisem potvrdil výslovně, že přejímá s žalobou i předmětné usnesení s výzvou k vyjádření, nebylo by pochyb o tom, co svým podpisem přejímá . Byla-li mu však na chodbě soudu - před jednáním v jiné věci - vložena do rukou obálka s vyžádáním podpisu o převzetí, nemohl v této situaci její obsah překontrolovat před tím, než ji podepsal a porovnat její skutečný obsah s deklarovanými zkratkami na zalepené obálce , z nichž odvolací soud dovozuje, že jde o veřejnou listinu dokládající, že obsahem obálky bylo vedle žaloby i usnesení. Namítá též, že doručení usnesení nemůže být prokázáno ani vyjádřením justičního čekatele, neboť ani tato osoba neznala pravý obsah obálky . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) s posouzením otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, konkrétně namítá, že mu (vůbec) nebylo doručeno usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o.s.ř.

Podle § 114b odst. 1, 3, 4 a 5 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.

Odvolací soud učinil závěr o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání (o doručení usnesení s výzvou k vyjádření) na základě zjištění o obsahu doručenky založené ve spise na č.l. 10 a z úředního záznamu na č.l. 32 spisu, obsahujícího vyjádření osoby pověřené doručením písemnosti. Jak vyplývá z údajů na této doručence, obsahovala doručenka náležitosti stanovené v § 28d odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění po novele provedené s účinností k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 482/2000 Sb. (mimo jiné též označení doručovaného usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2001, č.j. 29 C 54/2001-10). Za tohoto stavu lze shledat správným závěr odvolacího soudu, vycházející z obsahu doručenky (mající povahu veřejné listiny - § 134 o.s.ř.) a podpořený vyjádřením osoby pověřené doručením písemnosti, že usnesení obsahující výzvu k vyjádření bylo žalovanému doručeno dne 22. 11. 2001.

Námitky dovolatele zpochybňující doručení usnesení mají charakter námitek skutkových, neboť jsou vybudovány na jeho vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od těch, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Takovéto námitky však jak vyplývá z výše uvedeného nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nelze tudíž než učinit závěr, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady, na jejich náhradu by měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu