26 Cdo 1525/2004
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 708 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1525/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované K. L. (dříve B.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 122/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 341/2003-95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 16 C 122/2000-48, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt 2+1, III. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. 559, O. 38 v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. března 2002, č. j. 22 Co 123/2002-64, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. prosince 2002, č. j. 16 C 122/2000-75, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby předmětný byt vyklidila a vyklizený žalobkyni odevzdala do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 64 Co 341/2003-95, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 3. prosince 1997 udělila městská část Praha 2, majetkový odbor Obvodního úřadu v P., souhlas pronajímatele s dohodou o výměně bytů, že takto došlo ke schválení trojsměny bytů, že podle schválené dohody o výměně bytů se S. T. (sestra žalované) přestěhovala se svým synem D. a s žalovanou z bytu na adrese P., Ch. 1323/19, do předmětného bytu, že žalovaná zde po celou dobu se S. T. bydlela, že M. T. (manžel S. T.) se do předmětného bytu nenastěhoval a i nadále žil u svých rodičů, že však manželce po celou dobu přispíval na domácnost a nezletilé dítě, v předmětném bytě je navštěvoval a pobýval s nimi o víkendech a že z jejich manželství se dne 5. května 1999 narodilo další dítě syn D. Dále rovněž zjistily, že na základě kupní smlouvy uzavřené ještě před nastěhováním S. T. do předmětného bytu (konkrétně dne 1. března 1996) se S. a M. T. stali spoluvlastníky pozemku v obci N., katastrální území Š., že dne 8. dubna 1997 vydal stavební úřad k žádosti manželů T. stavební povolení na stavbu rodinného domu, že užívání takto vybudovaného rodinného domu bylo povoleno rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 10. června 1998, že manželé T. se do rodinného domu přestěhovali a v předmětném bytě zůstala bydlet žalovaná. Z těchto skutkových zjištění vyvodil skutkové závěry, že pokud manželé T. v zájmu vyřešení své bytové situace stavěli rodinný dům, do něhož se hodlali přestěhovat, a žalovaná o tomto řešení jejich bytových poměrů věděla, nelze uvažovat o trvalém životním společenství mezi S. T. a žalovanou, a že vedla-li S. T. po celou dobu bydlení v předmětném bytě společnou domácnost se svým manželem, nemohla vést současně společnou domácnost s žalovanou. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že na žalovanou právo nájmu bytu nepřešlo, neboť vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní (S. T.) ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně opustila trvale společnou domácnost, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věta první ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ). Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak především proto, že pokud manželé T. v zájmu vyřešení své bytové situace stavěli rodinný dům, do něhož se hodlali přestěhovat, a žalovaná o tomto řešení jejich bytových poměrů věděla, nelze uvažovat o trvalém životním společenství mezi S. T. a žalovanou, a dále také proto, že vedla-li S. T. po celou dobu bydlení v předmětném bytě společnou domácnost se svým manželem, nemohla vést současně společnou domácnost s žalovanou. Protože za této situace užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že na ni nepřešlo právo nájmu předmětného bytu. Soudům vytkla, že při hodnocení důkazů nevzaly v úvahu okolnosti, za jakých došlo k nabytí vlastnictví pozemku, a zejména důvod následné realizace stavby rodinného domku, kterým v té době byl především zájem manželů B., rodičů S. T., zajistit návratnost vložených finančních prostředků v době nefunkčnosti jejího manželství . Dále namítla chybné posouzení vztahu manželů T. jako vedení společné domácnosti, i když se role M. T. omezovala pouze na poskytování finančních prostředků na výživu syna a na styk s ním . Poté poukazem na důvody uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně také namítla, že i kdyby mezi manžely T. šlo o společnou domácnost, pak ji s nimi vedla i ona, neboť vedla společnou domácnost se svou sestrou S. T. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním zamítavém rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., a to námitkou, že při hodnocení důkazů nevzaly soudy v úvahu okolnosti, za jakých došlo k nabytí vlastnictví pozemku, a zejména důvod následné realizace stavby rodinného domku, kterým v té době byl především zájem manželů B., rodičů S. T., zajistit návratnost vložených finančních prostředků v době nefunkčnosti jejího manželství .

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů (uvádí, že při hodnocení důkazů nevzal /soud/ v úvahu okolnosti ), z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní skutkový stav věci. Bez zřetele k tomu je zapotřebí konstatovat, že pokud manželé T. přistoupili k zakoupení pozemku pro stavbu rodinného domu, rodinný dům vybudovali a společně se do něj přestěhovali, jsou bez právního významu námitky, navíc novoty , s nimiž žalovaná nepřípustně přichází až v dovolacím řízení, tj. okolnosti, za jakých došlo k nabytí vlastnictví pozemku, a zejména důvod následné realizace stavby rodinného domku, kterým v té době byl především zájem manželů B., rodičů S. T., zajistit návratnost vložených finančních prostředků v době nefunkčnosti jejího manželství .

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněných skutkových závěrů a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázky, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně opustila trvale společnou domácnost, a zda došlo k přechodu nájmu bytu na žalovanou podle § 706 odst. 1věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Podle § 708 obč. zák. ustanovení § 706 odst. 1 a § 707 odst. 1 (obč. zák.) platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

Ustanovení § 706 odst. 1 věty první (ve spojení s ustanovením § 708) obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, váže přechod nájmu bytu na současné naplnění dvou předpokladů. Jde o předpoklad neexistence vlastního bytu a poté o předpoklad žití ve společné domácnosti s nájemcem v den, kdy nájemce opustil trvale společnou domácnost.

Z konstantní judikatury (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák. Nelze však opomenout, že ustálená soudní praxe dovodila, že i v těchto případech je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém životním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalované se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových závěrů, že pokud manželé T. v zájmu vyřešení své bytové situace stavěli rodinný dům, do něhož se hodlali přestěhovat, a žalovaná o tomto řešení jejich bytových poměrů věděla, nelze uvažovat o trvalém životním společenství mezi S. T. a žalovanou, a že vedla-li S. T. po celou dobu bydlení v předmětném bytě společnou domácnost se svým manželem, nemohla vést současně společnou domácnost s žalovanou. Ve světle toho, co je ohledně předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně opustila trvale společnou domácnost (§ 706 odst. 1 věta první ve spojení s § 708 obč. zák.), uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, obstojí s přihlédnutím k takto zjištěnému skutkovému stavu věci právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že uvedený předpoklad naplněn není. Byla-li totiž S. T. v době soužití s žalovanou (svou sestrou) vdaná, s manželem se stýkala i v této době a dokonce se jim narodilo dítě a manželství dosud trvá, nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu S. T. založit a vést s žalovanou spolužití trvalé, tedy nikoli jen na přechodnou dobu. Lze proto souhlasit také se závěrem, že odstěhováním se S. T. z předmětného bytu nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou. Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. dubna 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu