26 Cdo 1521/2006
Datum rozhodnutí: 23.01.2008
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1521/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. S., a b) V. B., obou zastoupených


advokátkou, proti žalované E. K., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 280/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 20 Co 366/2005-67, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č.j. 24 C 280/2001-49, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 9, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství ve třetím patře domu č.p. 188 v P. 1, K. č. 4, kterou dali žalobci žalované. Současně určil, že nájem bytu skončí uplynutím posledního dne tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Dále rozhodl, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 20 Co 366/2005-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování, jinak rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).


Odvolací soud měl za prokázané ze zjištění, která učinil soud prvního stupně,


a poté, co sám doplnil dokazování, že byl u žalované naplněn výpovědní důvod podle


§ 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále jen obč. zák. , spočívající v neplacení nájemného po dobu přesahující tři měsíce. Neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně, že je namístě přiznat žalované podle § 712 odst. 5 obč. zák. a s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. právo na náhradní byt. Při zvažování formy bytové náhrady vyšel odvolací soud z toho, že žalovaná nájemné nehradila a to nikoli z důvodu tíživé životní situace (kterou netvrdila ani neprokazovala) a od února 2002 nájemné opět nehradí. Dospěl k závěru, že přestože v době rozhodování soudu prvního stupně ve věci samé byl syn žalované již zletilý a šlo tedy o skutečnost, která vylučovala aplikaci § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. při skončení nájmu z důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., lze se zřetelem ke zdravotnímu stavu syna žalované a jeho nízkému věku analogicky použít


§ 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., neboť je to v souladu se zásadami dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák.; nicméně dovodil, že nebyly zjištěny tak mimořádně závažné okolnosti, které by odůvodňovaly vázat vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního bytu, a že vyklizení postačí vázat na zajištění náhradního ubytování.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. Uvedla, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v tom, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). V dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že pokud vázal její povinnost vyklidit byt na zajištění náhradního ubytování namísto na zajištění náhradního bytu, je takové rozhodnutí necitlivé


a nespravedlivé. Namítala, že odvolací soud při rozhodování o formě bytové náhrady nezohlednil v její prospěch okolnosti, které neplacení nájemného zapříčinily. Po dobu, po kterou nájemné nebylo hrazeno, nebyla výše nájemného dohodnuta ani soudem určena, a ona nevěděla, jaké nájemné má hradit. Poté, co byla výše nájemného stanovena rozsudkem soudu, celé dlužné nájemné uhradila. K závěru odvolacího soudu, že svévolně snížila placení nájemného jako reakci na závady, které zhoršovaly užívání bytu, uvedla, že žalobce upozorňovala na závady a na potřebu jejich odstranění, avšak ti požadavek na snížení nájemného odmítali, proto k prosazení svého práva začala zasílat snížené nájemné. Závěrem navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku


o bytové náhradě pro žalovanou a ve výroku o nákladech řízení.


Jak se podává z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), žalovaná napadá rozhodnutí odvolacího soudu pouze ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o bytové náhradě. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje.


I když dovolatelka označuje jako dovolací důvod vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci odvolacím soudem, ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že jí nenáleží právo na zajištění vyšší formy bytové náhrady, tj. náhradního bytu.


Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu toliko z důvodu uplatněného v dovolání a tento důvod dovolatelka soustředila výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro přiznání náhradního bytu.


Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.


Podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. jde-li o rodinu s nezletilými dětmi


a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.


Nejvyšší soud zaujal ve své rozhodovací praxi názor, že přivolí-li soud


k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby spojené


s užíváním bytu, může být přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu jen tehdy, jsou-li splněny kumulativně obě podmínky uvedené v § 712 odst. 5, větě druhé, obč. zák. tj. existence rodiny s nezletilými dětmi a existence mimořádně závažných okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, ve svazku 25, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2862/2005). Tato právní úprava je totiž úpravou speciální a kogentní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002). Nejsou-li obě výše uvedené podmínky současně splněny, jako tomu je v dané věci, nelze v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. přiznat bytovou náhradu ve formě náhradního bytu ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. To proto, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze jím výkon práva pouze odepřít (srov. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod poř. č. 208). Požadavek dovolatelky na poskytnutí náhradního bytu tak nemá oporu v hmotném právu.


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalované.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. ledna 2008


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu