26 Cdo 1507/2012
Datum rozhodnutí: 13.12.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 457 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1507/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně obce Březová , se sídlem v Březové 36, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti žalované EKO-UNIBAU a. s. Praha , se sídlem v Praze 2, Ječná 25, IČ: 63483866, zastoupené JUDr. Karlem Páskem, advokátem se sídlem v Praha 6 Dejvicích, Čkalova 328/1, o zaplacení částky 632.490,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 105/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011, č. j. 68 Co 1/2011-320, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala, aby jí žalovaná obchodní společnost EKO-UNIBAU a.s. Praha, se sídlem v Praze 2, Ječná 25, IČ: 63483866 jako nájemkyně zaplatila částku 632.490,20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení), kterou jí dluží na nájemném za léta 2002 a 2003 a za první pololetí 2004 z tam specifikovaných pozemků (dále jen předmětné pozemky , resp. pozemky ), které užívala (jako skládku komunálního odpadu) na základě nájemní smlouvy ze dne 24. července 1993 (dále jen nájemní smlouva ze dne 24. července 1993 , resp. nájemní smlouva ) ve znění dodatku č. 1, jímž bylo tam zmíněným způsobem změněno sjednané nájemné.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 16 C 105/2005-216, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. září 2009, č. j. 68 Co 184/2009-253, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v dalším řízení se soud prvního stupně vypořádá rovněž s otázkou pasivní věcné legitimace žalované, a to v situaci, kdy nájemní smlouvu ze dne 24. července 1993 uzavřela na straně nájemce obchodní společnost EKO-UNIBAU, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7, Umělecká 5, a nikoli tedy žalovaná.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. března 2010, č. j. 16 C 105/2005-288, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. dubna 2011, č. j. 68 Co 1/2011-320, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen o.s.ř. / viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že nebyla účastníkem (na straně nájemce) nájemní smlouvy ze dne 24. července 1993 (tím byla /jiná/ obchodní společnost EKO-UNIBAU spol. s r.o.) a ani později nevstoupila do postavení nájemkyně předmětných pozemků na základě smlouvy ze dne 2. srpna 1995 označené jako Smlouva o převodu práv a povinností smluv o pronájmu (dále jen Smlouva ), resp. na základě dodatku č. 2 ze dne 18. března 1996 k citované nájemní smlouvě (dále jen Dodatek ); Smlouva i Dodatek totiž byly uzavřeny vždy bez účasti některého ze subjektů nájemního poměru, konkrétně Smlouva, jíž měly být postoupeny na právního předchůdce žalované veškerá práva a závazky spojené s výstavbou a užíváním Skládky zvláštního odpadu Březová , bez účasti žalobkyně jako pronajímatelky a Dodatek, kterým mělo být změněno označení nájemce a pronajímatele , zase bez účasti nájemkyně společností EKO-UNIBAU spol. s r.o.

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. však nemůže být přípustné. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 7. září 2009, č. j. 68 Co 184/2009-253, nevyslovil na otázku pasivní věcné legitimace žalované takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že by nemohl uplatnit své názory při posuzování této otázky a v konečném důsledku při rozhodování ve věci samé (viz odůvodnění jeho rozsudku ze dne 10. března 2010, č. j. 16 C 105/2005-288). Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací námitkou (obsáhle vyargumentovanou), že vůlí žalobce, žalovaného i původního nájemce bylo, aby namísto původního nájemce vznikl nájemní vztah mezi obcí Březová a obchodní společností EKO UNIBAU, a. s. (správně EKO-UNIBAU a.s. Zlín /nyní EKO-UNIBAU a.s. Praha/) , a všechny subjekty se podle této vůle také po mnoho let chovaly ; jinak řečeno, že účastnicí nájemní smlouvy na straně nájemce byla obchodní společnost EKO-UNIBAU a.s. Zlín (nyní EKO-UNIBAU a.s. Praha). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka opět s přihlédnutím k obsahu dovolání rovněž uplatnila, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací soud zastává názor, že nemůže být zásadně právně významná dovolatelkou nastolená otázka výkladu ustanovení § 212 věty první o.s.ř., tj. otázka, zda odvolací soud překročil meze, v nichž se žalovaná jako odvolatelka domáhala přezkoumání prvního (vyhovujícího) rozsudku soudu prvního stupně, a to tím, že se ve zrušujícím usnesení ze dne 7. září 2009, č. j. 68 Co 184/2009-253, zabýval otázkou její pasivní věcné legitimace přes to, že tato problematika úplně scházela v kvantitativním vymezení odvolacích důvodů a námitek . Je tomu tak především proto, že úprava obsažená v citovaném ustanovení je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; proto nemůže jít o otázku, jejíž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 102 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Navíc ustanovení § 212 o.s.ř. neurčuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně; kvalitativní (nikoli kvantitativní) rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu upravuje ustanovení § 212a o.s.ř., k jehož výkladu ovšem uplatněné dovolací námitky nesměřovaly.

Dovolatelka prostřednictvím dovolací námitky vztahující se k ujednání o nájemném vyjádřila rovněž jisté pochybnosti o platnosti nájemní smlouvy ze dne 24. července 1993. Pokusila-li se snad tímto zpochybnit správnost právního názoru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, je zapotřebí zdůraznit, že v soudní praxi (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněné pod č. 13 v sešitě č 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněné pod č. 190 v sešitě č. 11 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není pochyb o tom, že jestliže si strany plnily podle neplatné nájemní smlouvy, je ten, kdo měl být nájemcem, povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním pronajaté věci (zde pozemků), a ten, kdo měl být pronajímatelem, je povinen vydat prospěch, který nabyl zaplacením nájemného (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen obč. zák. /). Jestliže tedy žalovaná s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu nebyla účastnicí nájemní smlouvy ze dne 24. července 1993, nemohla být v daném sporu (o zaplacení dlužného nájemného podle uvedené smlouvy) pasivně věcně legitimována, i kdyby snad citovaná nájemní smlouva byla neplatná; ve smyslu § 457 obč. zák. jsou totiž z neplatné smlouvy zavázány ke vzájemné restituční povinnosti pouze smluvní strany smlouvy.

K dovolací námitce, že při judikované neexistenci smluvního vztahu mezi účastníky řízení vyřešil odvolací soud otázku posouzení žalobcova nároku z hlediska bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně s ustanovením § 456 občanského zákoníku , zbývá dodat následující. Rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).

Současně nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Obdobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 2 z roku 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jiná je však situace tehdy, jestliže v řízení o zaplacení dlužného nájemného vedeném proti konkrétnímu žalovanému vyjde jako v daném případě najevo, že tento žalovaný nebyl smluvní stranou nájemní smlouvy (na jejímž základě měl podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě užívat pronajatou nemovitost, aniž za to žalobci poskytl smluvené protiplnění v podobě nájemného), z čehož vyplývá právní závěr, že nebyl v daném sporu pasivně věcně legitimován. V takovém případě je zamítnutí žaloby následkem především procesní odpovědnosti žalobce za to, že výsledky provedeného dokazování nepotvrdily pravdivost jeho skutkových tvrzení (skutkového děje) o tom, kdo byl smluvní stranou smlouvy, z čehož vyplynul právní závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace, který vedl k zamítnutí žaloby; pak je ovšem logicky vzato nerozhodné, jaké hmotněprávní normě eventuálně mohl být uplatněný nárok, vycházející z takových (nepravdivých) tvrzení, podřazen.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2012 JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu