26 Cdo 1505/99
Datum rozhodnutí: 27.09.2001
Dotčené předpisy: § 705 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1505/99

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. J., dříve P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 2 C 734/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 1999 č.j. 7 Co 495/99 - 145, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 1999 č.j. 7 Co 495/99 - 145 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 13. května 1994 pod č.j. 2 C 846/92 - 45 zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 31 o velikosti 2+0 v osmém podlaží domu čp. 402 v P. a za výlučného nájemce tohoto bytu jako člena družstva určil žalovaného. Současně žalobkyni uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený žalovanému předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. října 1994 č.j. 5 Co 1771/94 - 69 výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 31 o velikosti 2+0 v osmém podlaží domu čp. 402 v P. zrušuje a za výlučného nájemce tohoto bytu jako člena družstva určil žalovaného. Dále rozhodl, že právo žalobkyně bydlet v bytě zanikne dnem, kdy ji bude zajištěn náhradní byt a je tak povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co ji bude zajištěn náhradní byt. Rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. listopadu 1997 č.j. 3 Cdon 42/96 - 83 uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se soudem druhého stupně souhlasil v úvaze, že hlediska obsažená v ustanovení § 705 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") nejsou jedinými hledisky rozhodnými pro posuzování dalšího nájmu bytu po rozvodu manželství účastníků. Dovolací soud však vytkl, že z dovoláním napadeného rozsudku není zřejmé, že by odvolací soud plně dostál povinnosti posoudit jednotlivá hlediska rozhodná pro určení nájmu bytu, a to jak samostatně, tak i jejich vzájemný vztah. Jako zcela jasný a přesvědčivý nebyl shledán závěr, že žalovaný má naléhavější bytovou potřebu v porovnání s žalobkyní. Vysvětleno nebylo, jak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně přestala mít o dotčený byt zájem, vzhledem k prázdnému bytu rodičů, kde mohla pohodlně bydlet.

Krajský soud v Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 14. července 1998 č.j. 7 Co 1554/98 - 103 výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 5. října 1998 č.j. 2 C 734/98 - 123 zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 31 v osmém podlaží domu čp. 402 v P., sestávajícímu ze dvou pokojů a příslušenství, a za výlučného nájemce tohoto bytu jako člena družstva určil opět žalovaného. Žalobkyni uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený žalovanému předat do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. března 1999 č.j. 7 Co 495/99 - 145 posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 31, sestávajícímu ze dvou pokojů a příslušenství, v osmém podlaží domu čp. 402 v P., se zrušuje a za výlučného nájemce tohoto bytu jako člena družstva určil žalobkyni. Žalovanému uložil tento byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.

Odvolací soud především vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, který podle něj kladl nepřiměřenou váhu na skutečnost, že chování žalovaného nebylo výlučnou příčinou odchodu žalobkyně ze společné domácnosti v roce 1992 a rovněž na to, že žalobkyně celou dobu žije ve větším družstevním bytě svých rodičů, kteří bydlí jinde. Tyto skutečnosti není podle odvolacího soudu možno přeceňovat, protože rodiče nemají žádný vztah k posuzované věci a nemají ani povinnost bydlení žalobkyni umožňovat. Odvolací soud dále nesouhlasí s tím, že by zájem nezletilého dítěte nebyl v konkrétní věci dán proto, že dotčený byt je malý a vzhledem k počtu členů domácnosti žalobkyně, kde dítě žije, nevyhovující. Dotčený byt odpovídá finančním možnostem žalobkyně a její sociální situaci. V souvislosti s ustanovením § 705 odst. 3 o.z. odvolací soud přihlédl též k ustanovení § 154 odst. o.s.ř., podle něhož je pro rozhodnutí rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Žalobkyni určil nájemcem bytu po rozvodu proto, že vychovává dvě nezletilé děti, že je provdána, že čtyřčlenná rodina byt využije lépe, než žalovaný, který v bytě žije sám, a - jak soud uvedl - náhradní byt se pro žalovaného sežene snáze, než pro celou rodinu. Ve prospěch žalobkyně svědčí její sociální situace, protože je nezaměstnaná, narozdíl od žalovaného, který po celou dobu podniká, takže má větší možnost si sehnat vlastní bydlení. Soud druhého stupně uzavřel, že tato hlediska převážila skutečnost, že žalobkyně z bytu odešla a v její neprospěch není možno započíst ani nezájem o sporem dotčený byt, protože žalovaný původně vyměnil vložku v zámku, přičemž nadto soužití účastníků v bytě není představitelné. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. dubna 1999.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný dne 7. května 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž důvody tohoto dovolání uvádí odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) téhož zákona. Odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele především zcela pominul skutečnost, že žalobkyně nemá skutečný zájem o bydlení v předmětném bytě a jí projevovaný zájem o byt, jako o užitnou hodnotu, je pouze formální a účelový. Zcela bez opory v provedených důkazech je skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný má větší možnost sehnat si vlastní bydlení, protože podniká. Obdobně je tomu i u závěru o rovném podílu účastníků na získání bytu, ač ten byl získán jako stabilizační oproti odpovídajícímu závazku žalovaného. Pokud se týče právního hodnocení věci, je nutno vycházet z úvahy, že hledisko zájmu nezletilých dětí (§ 705 odst. 3 o.z.) není hlediskem významově nadřazeným hlediskům jiným, ale pouze hlediskem neopominutelným. Dovolatel proto navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

Žalobkyně v písemném vyjádření k podanému dovolání vyjádřila názor, že je nedůvodné, protože krajský soud správně zjistil skutkový stav, správně hodnotil provedené důkazy a správně i věc posoudil po právní stránce. Navrhla proto zamítnutí tohoto dovolání.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000.

Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná z takových případných vad se ostatně nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.

Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba v jejich základě přisvědčit, když z tohoto pohledu nelze napadené rozhodnutí považovat za správné.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně také došlo.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.

Již v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolací soud připomněl, že hlediska obsažená v ustanovení § 705 odst. 3 o.z. nejsou jedinými hledisky rozhodnými pro posuzování dalšího nájmu bytu po rozvodu manželství účastníků. Vytkl, že tehdy nebyla důsledně odvolacím soudem posouzena jednotlivá hlediska rozhodná pro určení nájmu bytu, a to jak samostatně, tak i jejich vzájemný vztah. Jako zcela jasný a přesvědčivý nebyl shledán závěr soudu druhého stupně, že to je žalovaný, který má mít naléhavější bytovou potřebu v porovnání s žalobkyní, přičemž nebylo ani vysvětleno, jak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně přestala mít o dotčený byt zájem. V nyní posuzovaném rozhodnutí ze dne 12. března 1999 však Krajský soud v Českých Budějovicích dospívá v zásadě k opačným závěrům, avšak tyto jeho úvahy jsou ve své podstatě obecného rázu a v zásadě ani nepodloženy příslušnými skutkovými zjištěními. Jde zejména o zcela obecná konstatování, že zásadním pro určení žalobkyně jako nájemkyně bytu je (bez dalšího) to, že vychovává dvě nezletilé děti, že je provdána, a že čtyřčlenná rodina využije byt lépe, než žalovaný. Bez bližší konkretizace jsou i tvrzení odvolacího soudu o tom, že ve prospěch žalobkyně svědčí i její sociální situace, a že žalovaný, který podniká, má větší možnost sehnat vlastní bydlení. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud má tyto úvahy za určující, ač je jinak skutkově nedokládá. Blíže nevysvětluje ani to, proč změnil názor ve vztahu k otázce zda žalobkyně v minulosti ztratila či naopak neztratila zájem v dotčeném bytě bydlet.

Je proto zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. byl žalovaným uplatněn důvodně. Z toho pak vyplývající nedůslednost odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 705 odst. 3 o.z. vedla současně i k naplnění předpokladů dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání nelze dovoláním napadený rozsudek pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2001

JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.

předseda senátu