26 Cdo 1502/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 20 odst. 1 obč. zák., § 20 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 1502/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Náboženské obce Církve československé husitské v Praze 4 - Michli , se sídlem v Praze 4 Michli, U michelského mlýna 124/27, zastoupené obecnou zmocněnkyní Mgr. Kateřinou Polákovou, bytem v Mostě, Pod Širokým vrchem 251, proti žalovanému V. D. (dříve D.), bytem v P. 6, K. L. 916/8, zastoupenému JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1615/1, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 280/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2012, č. j. 64 Co 222/2012-28, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2012, č. j. 64 Co 222/2012-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 9 C 280/2011-16, vyhověl (změněné) žalobě (podané u tohoto soudu dne 31. října 2011) a uložil žalovanému povinnost odstranit do šedesáti dnů od právní moci rozsudku prodejní stánek spolu se základovou deskou z pozemku parc. č. 1644 zapsaném na LV v katastru nemovitostí pro hl. m. Prahu, k. ú. M. (dále jen předmětný pozemek , resp. pozemek ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně (samostatná právnická osoba zapsaná v Rejstříku evidovaných právnických osob vedeném ministerstvem kultury dále jen Rejstřík ) je vlastnicí předmětného pozemku. Dne 19. února 2004 žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu v ní specifikované části pozemku o výměře 20 m2 (dále jen Nájemní smlouva a část pozemku ) za účelem zřízení a poté užívání prodejního stánku s květinami. Nájemní poměr byl sjednán do 30. září 2008. Při uzavírání Nájemní smlouvy jednala žalobkyně statutárním orgánem v souladu se způsobem jednání zapsaným v Rejstříku pro případ uzavírání písemných právních úkonů, tj. společně svým předsedou, finančním zpravodajem (účetním) a farářem. Naproti tomu písemný dodatek k Nájemní smlouvě ze dne 10. května 2007 (dále jen Dodatek ), jímž měla být mimo jiné prodloužena doba trvání nájmu do 30. září 2028, za ni podepsala pouze farářka Mgr. E. M., a to za situace, kdy v záhlaví Dodatku bylo uvedeno, že i v tomto případě za žalobkyni jednají (mají jednat) tam jmenovaný předseda, finanční zpravodaj (účetní) a farář. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v důsledku chybějících podpisů předsedy a finančního zpravodaje (účetního) žalobkyně nebyl Dodatek vůbec uzavřen. V návaznosti na to dovodil, že nájemní vztah k části pozemku tak trval do 30. září 2008, jak bylo účastníky dohodnuto v Nájemní smlouvě; užíval-li však žalovaný část pozemku i po uplynutí sjednané doby nájmu (tj. po 30. září 2008) a žalobkyně nepodala proti němu do třiceti dnů žalobu na vyklizení (resp. odstranění stavby) u soudu, Nájemní smlouva se za týchž podmínek opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a to vždy o jeden rok, naposledy od 1. října 2010, takže nájemní poměr skončil dne 30. září 2011. Dodal, že poté se již obnovit nemohla, neboť jejímu dalšímu obnovení žalobkyně zabránila žalobou podanou v této věci poslední den třicetidenní lhůty počítané od skončení nájmu (§ 676 odst. 2 obč. zák.), jejíž konec připadl podle pravidla pro počítání času stanoveného v § 122 odst. 3 obč. zák. na pondělí 31. října 2011. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 64 Co 222/2012-28, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Na podkladě odvolací námitky, že farářka E. M. mohla za žalobkyni jednat (činit právní úkony) i samostatně, jestliže to bylo stanoveno v jejích vnitřních předpisech nebo to bylo obvyklé vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení (§ 20 odst. 2 obč. zák.), dodal následující. Ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. upravuje situaci, kdy za právnickou osobu činí právní úkony jiní její pracovníci nebo členové než statutární orgány. Přitom podle citovaného ustanovení z hlediska posouzení následků právních úkonů těchto osob je rozhodující, zda se jejich právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a zda se jedná o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět, přičemž jde o podmínky, které musí být splněny zároveň . Podle názoru odvolacího soudu však ani jedna z těchto podmínek nebyla při uzavírání Dodatku splněna, neboť pronajímání pozemků není předmětem činnosti žalobkyně a žalovanému muselo být z údajů zapsaných v Rejstříku známo, že k podpisu nájemní smlouvy jsou oprávněni pouze všichni tři statutární zástupci . Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné proto, že odvolací soud aplikoval pouze ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé obč. zák. a opomněl primární kritérium platnosti právních úkonů činěných za právnickou osobu, které je uvedeno ve větě první téhož ustanovení . Tímto primárním kritériem je úprava jednatelského oprávnění pracovníků nebo členů právnické osoby obsažená ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo obvyklost takového jejich jednání daná s ohledem k jejich pracovnímu zařazení . Dodal, že teprve sekundárně, tedy v případě překročení oprávnění takových pracovníků nebo členů, se použijí kritéria, která jako jediná zkoumal odvolací soud ; řešení otázky, zda v tomto případě jde o překročení takového jednatelského oprávnění , však v napadeném rozsudku schází. Poté z důvodů rozvedených v dovolání vyjádřil přesvědčení, že uzavřením Dodatku farářka Mgr. E. M. nepřekročila zákonné zmocnění jednat za žalobkyni , a i kdyby ho překročila, pak o takovém překročení nemohl vědět . Měl rovněž za to, že s ohledem na okolnosti uvedené v dovolání soudy obou stupňů měly v souzené věci přihlédnout také k související úpravě obsažené v obchodním zákoníku , konkrétně v jeho § 15 a § 16, jíž lze analogicky aplikovat i na církevní právnické osoby . Konečně namítl, že výkon práva žalobkyně, realizovaný žalobou v této věci, je opět z příčin specifikovaných v dovolání v rozporu s dobrými mravy, a proto nemůže požívat soudní ochrany (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda pro posouzení následků právních úkonů osob uvedených v § 20 odst. 2 obč. zák. je rozhodující, zda se jejich právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a zda se jedná o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět . Řešení uvedené právní otázky totiž dovolatel prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil, přičemž tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s právními názory zaujímanými v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Naproti tomu dovolací soud nepokládá za zásadně právně významnou otázku, že s ohledem na okolnosti uvedené v dovolání soudy obou stupňů měly v souzené věci přihlédnout také k související úpravě obsažené v obchodním zákoníku , konkrétně v jeho § 15 a § 16, jíž lze analogicky aplikovat i na církevní právnické osoby . Je tomu tak proto, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 15 a § 16 obchodního zákoníku neučinil. Kromě toho nelze ani přehlédnout, že okolnosti, které dovolatel považoval za rozhodné pro posouzení věci podle citovaných ustanovení, alespoň zčásti tvrdil až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí (podle § 241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Zbývá dodat, že z týchž příčin nemůže být zásadně právně významná ani otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Podle § 20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
V soudní praxi (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněného pod č. 97 v sešitě č. 10 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není pochyb o tom, že oprávnění jiných pracovníků (zaměstnanců) a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák., činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění (a o překročení oprávnění tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o němž tento druhý účastník nemohl vědět.
V projednávaném případě odvolací soud při aplikaci ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. dovodil, že pro posouzení následků právních úkonů osob uvedených v citovaném ustanovení je rozhodující, zda se jejich právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a zda se jedná o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět . Přitom však pochybil, jestliže následky jednání farářky E. M. (v podobě podpisu Dodatku) bez dalšího posuzoval z pohledu kritérií stanovených pro excesivní jednání ve smyslu § 20 odst. 2 věty druhé obč. zák., aniž se při úvaze o závaznosti Dodatku pro žalobkyni zabýval posouzením, zda podpisem Dodatku farářka vůbec překročila meze zákonného zastoupení vyplývající pro ni z ustanovení § 20 odst. 2 věty první obč. zák. Zmíněná úvaha je totiž namístě pouze v případě, kdy posuzované jednání vskutku vykazuje znaky excesu ze zákonného zastoupení právnické osoby vymezeného v citovaném ustanovení, tj. překračuje rozsah působnosti, jež pro jednající osobu vyplývá z vnitřních předpisů právnické osoby nebo z toho, co lze vzhledem k jejímu zařazení ve vnitřní struktuře právnické osoby považovat za obvyklé jednání subjektu v dané funkci (pracovním zařazení). Odvolací soud tudíž přehlédl, že citovaná kritéria (uvedená v ustanovení § 20 odst. 2 větě druhé obč. zák.) se vztahují pouze k úvaze o závaznosti jednání, které vybočuje z mezí zástupčího oprávnění, jež svěřuje ustanovení § 20 odst. 2 věty první obč. zák. jiným pracovníkům nebo členům právnické osoby než těm, co tvoří její statutární orgány. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné a dovolatel mu to v dovolání vytkl. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není tedy napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu