26 Cdo 1502/2006
Datum rozhodnutí: 24.07.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1502/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně Ing. B. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného užívání bytu a o úpravu užívání bytu, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 4 C 167/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 23 Co 348/2005-113, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 4 C 167/2004-86, výrokem I. upravil užívání družstevního bytu I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č.p. 1626 v R. u P. (dále předmětný byt nebo byt ) oběma účastníky způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku, uložil jim povinnost stanovený způsob užívání navzájem strpět (výrok II.), zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (výrok III.), určil, že výlučnou nájemkyní bytu a výlučnou členkou družstva bude žalobkyně (výrok IV.), uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (výrok V.), a zamítl vzájemný návrh žalovaného na vyklizení žalobkyně z bytu (výrok VI.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VII).


K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku VI. a VII., a k odvolání žalovaného směřujícímu proti výrokům III. až VII., Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 23 Co 348/2005-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení; jinak jej v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že manželství účastníků uzavřené dne 20. 11. 1987, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 3. 2004, že dvě nezletilé děti účastníků byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy matky (žalobkyně), že žalovaný podal dne 24. 6. 1986 přihlášku do Stavebního bytového družstva S. H. (dále S. B. D. S. nebo předmětné družstvo ), že na přihlášce je uvedeno, že bylo doplaceno 3.000,-, 200,- a 60,- Kč, že téhož dne požádal žalovaný o zařazení do pořadníku uchazečů o byt, že mu byla poskytnuta jeho tehdejším zaměstnavatelem půjčka na úhradu členského podílu ve výši 17.000,- Kč (splatná dne 14. 1. 1987), že družstevní bytová výstavba v ulici, v níž se nachází předmětný byt, byla prováděna svépomocí, že dne 11. 2. 1988 byla mezi žalovaným a předmětným družstvem uzavřena smlouva, v níž bylo dohodnuto, že do tohoto data bude uhrazena peněžní částka členského podílu ve výši 20.000,- Kč a žalovaný odpracuje na stavbě hodnotu osobního plnění na členský podíl minimálně 3.000 hodin, a že 1. 3. 1993 byla mezi týmiž subjekty uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu. Dále vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno z obsahu stanov S. B. D. S., přijatých dne 14. 10. 1975, odpovídajících Vzorovým stanovám stavebního bytového družstva typu B, že podle článku 14 písm. c) má člen družstva právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání, splatí-li členský podíl ve lhůtě stanovené představenstvem, a že u svépomocné výstavby vzniká členu toto právo úhradou splatné peněžní částky členského podílu a uzavřením písemné smlouvy o jiném plnění mezi ním a příslušným orgánem družstva. Zjištěný skutkový stav posoudily soudy obou stupňů podle ustanovení § 175 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též občanský zákoník ) a stanov předmětného družstva v té době účinných (nikoliv stanov následně přijatých dne 30. 11. 1998) a dospěly k závěru, že žalovanému vzniklo právo na přidělení družstevního bytu dnem 11. 2. 1988, kdy byla po splacení peněžní částky členského podílu uzavřena mezi ním a předmětným družstvem smlouva o tzv. jiném plnění, tedy již za trvání manželství účastníků. Za této situace vzniklo oběma účastníkům uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu právo společného užívání bytu manžely (následně transformované na jejich právo společného nájmu bytu manžely) a spolu s tím i jejich společné členství v družstvu. Protože po rozvodu manželství se účastníci nedohodli o dalším užívání bytu, byly splněny podmínky pro zrušení tohoto jejich práva ve smyslu ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák.). Pokud jde o určení dalšího nájemce bytu dle § 705 odst. 3 obč. zák., odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že základním hlediskem je hledisko zájmu nezletilých dětí účastníků, které byly svěřeny pro dobu po rozvodu do výchovy žalobkyně. Současně v její prospěch zohlednil i hledisko majetkových poměrů účastníků, když žalobkyně má na rozdíl od žalovaného (na něhož bylo vydáno 5 exekučních příkazů) dostatek finančních prostředků na to, aby vyrovnala jeho majetkový nárok z titulu vypořádání členského podílu v družstvu. Vzhledem k tomu shledal správným závěr soudu prvního stupně, že další nájemkyní bytu a členkou družstva bude žalobkyně; za tohoto stavu nepovažoval za rozhodné stanovisko pronajímatele S. B. D. S., k němuž soud prvního stupně nepřihlédl, neboť je považoval za osobní stanovisko předsedy družstva (doporučující, aby výlučným uživatelem byl žalovaný), nikoliv za stanovisko právnické osoby přijaté kvalifikovaným způsobem (představenstvo družstva žádný závěr k žádosti soudu nepřijalo). Závěrem odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu je nutno podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázat na zajištění náhradního bytu, neboť nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů v základním skutkovém zjištění o zájmu nezletilých dětí , a že se soudy obou stupňů nevypořádaly se zásluhami žalovaného o získání bytu. Dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je založen na nesprávném právním posouzení zejména těchto otázek: 1. vzniku společného členství v případě tzv. svépomocné výstavby, 2. právní povahy vzorových stanov S. B. D. a právní povahy usnesení vlády ČSR, 3. právního následku rozporu stanov bytového družstva s výslovným a kogentním ustanovením občanského zákoníku o vzniku práva na přidělení družstevního bytu a okamžikem splacení členského podílu, 4. přípustnosti změny formy výlučného členství v bytovém družstvu na společné členství za trvání manželství na základě další určité hmotněprávní skutečnosti v rozporu s ustanovením § 143 obč. zák. a bez náhrady, a 5. náležitostmi stanoviska pronajímatele ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. Dovolatel rekapituluje jednotlivé časové údaje od vzniku svého členství v předmětném družstvu do uzavření smlouvy o tzv. jiném plnění, cituje ustanovení § 508 odst. 2, § 154 odst. 2 a § 176 odst. 1 občanského zákoníku a dalších právních předpisů, články 8, 9 a 14 písm. c) stanov družstva a dovozuje, že z uvedených ustanovení stanov jednoznačně vyplývá, že mu vzniklo právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání na základě jeho zařazení do pořadníku a splacení členského podílu, tj. před uzavřením manželství účastníků. Dovolatel dále vyjadřuje názor, že Vzorové stanovy bytových družstev vydané na základě ustanovení § 508 odst. 2 občanského zákoníku (které neměly povahu obecně závazného právního předpisu), ani stanovy jednotlivých bytových družstev nemohou být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku (§ 154 odst. 2) o vzniku práva na přidělení družstevního bytu a nemohou rozšiřovat důvody pro vznik společného členství manželů v družstvu. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) dále vytýká, že porušil ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., když nepřihlédl ke stanovisku pronajímatele (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 730/2001) a neučinil potřebná skutková zjištění o jeho zásluhách na získání bytu; rovněž tak namítá, že soudy při hodnocení hledisek pro určení nájemce bytu jednostranně nadržovaly žalobkyni . Upozorňuje, že zásadní právní význam v dané věci má rozlišení okamžiku vzniku práva na přidělení družstevního bytu (čl. 8 a 9 stanov S. B. D.) a okamžiku vzniku práva na přidělení družstevního bytu do osobního užívání (čl. 14 písm. c/ stanov S. B. D.) a namítá, že smlouva o jiném plnění je (z důvodů uváděných v dovolání) chybně datovaná letopočtem nebo že došlo k jejímu faktickému podpisu rok po platbě členského podílu. Rovněž tak namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu (soudu prvního stupně) mu byl v podstatě nuceně odebrán majetek (členský podíl) a že tím bylo zasaženo do jeho vlastnického práva. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, obsáhle vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud tak nemohl přihlédnout k jeho námitkám proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu věci.


Pokud dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, což by obsahově mohlo zakládat dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba poukázat na to, že k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.


Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. námitkami proti nesprávnému právnímu posouzení věci.


Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že účastníkům (rozvedeným manželům) svědčí právo společného nájmu předmětného bytu a že jsou též společnými členy S. B. D. S., přičemž dovolatel námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku společného členství manželů v družstvu v případě tzv. svépomocné výstavby tento právní závěr zpochybnil.


Podle § 868 obč. zák. se řídí ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před uvedeným datem se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.


Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo pro právní posouzení věci významné, zda ke vzniku práva společného nájmu (resp. dříve užívání) předmětného bytu došlo před 1. 1. 1992, bylo nutno zabývat se otázkou vzniku tohoto práva z hlediska právní úpravy platné do 31. 12. 1991.


Podle § 154 odst. 2 obč. zák. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též jen občanský zákoník ) vzniklo členu stavebního bytového družstva splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt.


Podle § 175 odst. 2 občanského zákoníku vzniklo-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vzniklo s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; to však neplatilo, pokud manželé spolu trvale nežili (§ 175 odst. 3 občanského zákoníku).


Otázka vzniku práva na přidělení družstevního bytu v návaznosti na vznik práva společného užívání družstevního bytu manžely a jejich společného členství v družstvu byla v rozhodovací praxi soudů řešena zejména ve Zprávě o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983. Podle právního názoru v ní vyjádřeného: Vznik práva na přidělení družstevního bytu je ve smyslu ustanovení § 154 o. z. a čl. 14 písm. c) Vzorových stanov stavebních bytových družstev vázán na okamžik, kdy člen družstva zaplatí na výzvu a ve lhůtě jím stanovené členský podíl, nebo v případě tzv. svépomocné bytové výstavby úhradu splatné částky členského podílu a uzavření písemné smlouvy o jiném plnění mezi členem a příslušným orgánem družstva . Nejvyšší soud nezaznamenal v soudní praxi odklon od uvedeného právního názoru (srov. též např. jeho rozsudky ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 797/2001, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 259/2005) a nemá důvodu odchýlit se od něho ani v projednávané věci.


Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že skutečnost předvídaná ustanovením § 175 odst. 2 občanského zákoníku, tj. vznik práva na přidělení předmětného bytu, nastala za trvání manželství účastníků.


Současná právní úprava vzniku práva nájmu družstevního bytu již nestojí na principu přidělování bytů, ale vychází z principu smluvního (srov. § 685 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nájem družstevního bytu vzniká tedy zásadně nájemní smlouvou, a proto i ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. upravující vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společné členství v družstvu používá termín vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu . Použitou dikci je přitom nutno s přihlédnutím k ustanovení § 868 obč. zák. vykládat podle právní úpravy platné v době, kdy toto právo vzniklo, tj. v dané věci podle § 175 odst. 2 občanského zákoníku (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 259/2005).


Protože odvolací soud posoudil právní otázku vzniku práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (vznik jejich společného členství v družstvu) v souladu se závěry ustálené judikatury, nelze pro řešení otázky ad 1. shledat dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.


Pokud jde o zbývající otázky (ad 2. až 5.), do nichž dovolatel soustředil námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci, je třeba uvést, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívalo, a tudíž nemohly být vzhledem ke shora uvedenému předmětem dovolacího přezkumu, a to ani z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Dovolatel dále brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. námitkou, že soud nepřihlédl ke stanovisku pronajímatele, přecenil význam okolností svědčících ve prospěch žalobkyně a nezohlednil v jeho prospěch zásluhy na získání předmětného bytu.


Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.


Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se při svém rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci (když za rozhodné v dané věci považoval hledisko zájmu nezletilých dětí a majetkové poměry účastníků se zřetelem k budoucímu uspořádání jejich vztahů, přičemž stanovisko pronajímatele ani další okolnosti nepovažoval za významné) a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 195,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. července 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.


předsedkyně senátu