26 Cdo 1491/2014
Datum rozhodnutí: 27.08.2014
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 663 obč. zák., § 531 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 1491/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobců a) F. Š. , b) AGRA Deštná, a.s. , se sídlem v Deštné 311, IČO 25172735, c) M. K. , a d) I. K. , všech zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Rahoštěm, náměstí Míru 6, proti žalované Zemo Profit Mnich a.s. , se sídlem v Bohdalíně 94, IČO 25193210, zastoupené JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 139/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Co 545/2013-148, takto:


I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 1 C 139/2012-109, zamítl žaloby: žalobce a) F. Š. na vyklizení pozemků parc. č. 59/4, parc. č. 73/27, parc. č. 73/28, parc. č. 140/18, parc. č. 140/40, parc. č. 285/80, zapsaných na LV č. 130 pro k. ú. Ch., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov; žalobce b) AGRA Deštná, a.s., na vyklizení pozemků parc. č. 75/2, parc. č. 75/4, parc. č. 76/2, parc. č. 76/4, parc. č. 78/5, parc. č. 78/7, parc. č. 78/10, parc. č. 555/6, parc. č. 555/12, parc. č. 555/13, parc. č. 760/29, parc. č. 760/63, parc. č. 760/75, parc. č. 785, zapsaných na LV č. 276 pro k. ú. Ch., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov; žalobců c) a d) M. K. a I. K. na vyklizení pozemků parc. č. 254/1, parc. č. 254/2, parc. č. 226/4, parc. č. 339/1, parc. č. 347/1, parc. č. 359, parc. č. 362/4, parc. č. 364, parc. č. 422/19, parc. č. 369/1, parc. č. 393/12, parc. č. 393/13, parc. č. 956/6, parc. č. 377/2, parc. č. 377/3, parc. č. 393/18, parc. č. 393/19, parc. č. 956/8, parc. č. 378/1, parc. č. 378/2, parc. č. 379/15, parc. č. 393/17, parc. č. 379/11, parc. č. 379/14, parc. č. 566/2, parc. č. 566/3, parc. č. 568/1, parc. č. 563/10, parc. č. 615/17, zapsaných na LV č. 66 pro k. ú. B., a parc. č. 65/18, zapsané na LV č. 122 pro k. ú. Ch., vše u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, a rozhodl o nákladech účastníků a státu.

K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 15 Co 545/2013-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že jednotliví žalobci uzavřeli jako pronajímatelé se Zemědělským družstvem Mnich jako nájemcem nájemní smlouvy [žalobce a) dne 15. 3. 1994, právní předchůdci žalobce b) dne 1. 4. 1994, žalobci c) a d) dne 26. 5. 1993] týkající se předmětných pozemků, které byly ve smlouvách specifikovány parcelním číslem, druhem pozemku kulturou, výměrou a katastrálním územím, na dobu neurčitou s pětiletou výpovědní lhůtou běžící vždy od 1. 10. běžného roku, že nájemce Zemědělské družstvo Mnich a žalovaná uzavřeli dne 7. 10. 1999 smlouvu o přenechání nájemních pozemků s účinností od 1. 11. 1999 a následně dne 29. 12. 1999 smlouvu podnájemní s účinností od 1. 1. 2000, která nahradila smlouvu o přenechání nájemních pozemků, že předmět podnájmu byl charakterizován jako veškeré pozemky, které nájemce užívá na základě nájemních smluv uzavřených s pronajímateli , jejichž seznam pro jednotlivá katastrální území tvořil přílohu podnájemní smlouvy. Dále bylo zjištěno, že mezi jednotlivými žalobci a žalovanou byly v průběhu roku 2000 uzavřeny dodatky k nájemní smlouvě, ve kterých žalobci souhlasili s tím, že s účinností od 1. 1. 2000 vstoupila do práv a povinností dosavadního nájemce Zemědělského družstva Mnich jako nový nájemce žalovaná a že dne 27. 9. 2007 doručili žalobci žalované výpověď z nájmu předmětných pozemků. Odvolací soud (i soud prvního stupně) dovodil, že mezi žalobci a Zemědělským družstvem Mnich byly uzavřeny platné nájemní smlouvy, na něž navazovala platná podnájemní smlouva uzavřená mezi Zemědělským družstvem Mnich a žalovanou ve smyslu § 666 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák ), neboť předmět nájmu i podnájmu byl vymezen dostatečně určitě. Dodal, že dodatky nájemní smlouvy uzavřené mezi jednotlivými žalobci a žalovanou nepředstavují smlouvu o převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 obč. zák., neboť tu by musel uzavřít v poměrech nájemního vztahu písemně nájemce (Zemědělské družstvo Mnich ) s třetí osobou (žalovanou) za souhlasu pronajímatelů (žalobců). Obsah dodatků tak nelze vyložit jinak, než že žalobci vzali na vědomí uzavření podnájemní smlouvy. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o absenci pasivní legitimace žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ) z toho, že vymezené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a odůvodnili jej ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu o platnosti smluv nájemních a smlouvy podnájemní, namítajíce neurčitost vymezení předmětu nájmu a podnájmu, a měli rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu dodatků k nájemní smlouvě, které s ohledem na personální propojení a objektivní okolnosti podnikání žalované a Zemědělského družstva Mnich představují dohody o záměně nájemce. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a podaným žalobám vyhověl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále opět jen o. s. ř. ), a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Odvolací soud (i soud prvního stupně) vyložil obsah nájemních smluv i smlouvy podnájemní podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o jejich platnosti je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003).

Rovněž otázku předpokladů převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které převzetím dluhu dochází ke změně závazku v osobě dlužníka, kdy na místo původního dlužníka nastupuje dlužník nový, který uzavřel s původním dlužníkem písemnou smlouvu o tom, že jeho dluh přejímá. K této písemné smlouvě musí být dále poskytnut souhlas věřitele se změnou v osobě dlužníka, kterým je podmíněna účinnost smlouvy dlužníků o převzetí dluhu. Funkcí tohoto souhlasu je ochrana věřitele, neboť by dluh mohl převzít dlužník, jehož osoba a majetkové poměry by mohly znamenat zhoršení právního postavení věřitele. Souhlas je v obecnějším pohledu vyjádřením zásady pacta sunt servanda , neboť závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže by s tím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postavení se změna bezprostředně dotýká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009). Jinak řečeno převzetí dluhu předpokládá uzavření písemné dohody o převzetí dluhu mezi původním dlužníkem a přejímatelem a souhlas věřitele s převzetím dluhu. Z uvedeného je zřejmé, že byly-li dodatky nájemních smluv v dané věci uzavřeny mezi žalobci jako pronajímateli (věřiteli) a žalovanou jako přejímatelem dluhu, nemůže se o dohodu o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák. jednat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Dovolání tak není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu