26 Cdo 1481/2013
Datum rozhodnutí: 23.07.2013
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 o. s. ř., § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




26 Cdo 1481/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. K. , bytem v S., P. S. 256, zastoupeného Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, proti žalovanému městu Znojmu , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupenému Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, o určení neexistence pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 96/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012, č. j. 21 Co 233/2011-43, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Znojmě (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. ledna 2011, č. j. 12 C 96/2010-24, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není vlastníkem pohledávky 212.399,- Kč přiznané rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 2. 2008, č. j. 18 C 208/2006-64 (dále jen požadované určení ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. října 2012, č. j. 21 Co 233/2011-43, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Zatímco soud prvního stupně na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ), dospěl odvolací soud k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání (z příčin rozvedených v napadeném usnesení) překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř. tak, aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde.

V projednávaném případě dovolatel předně namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu, který řízení zastavil, je nesprávné a nezákonné, neboť tímto rozhodnutím byl fakticky zbaven svého základního práva, zaručeného LZPS v čl. 36 odst. 1, domáhat se svého práva u nestranného soudu , resp. že mu byla postupem odvolacího soudu odňata možnost prokázat, že pohledávka žalovaného, byť přiznána pravomocným rozsudkem, neexistuje , a že tedy rovněž zastavením soudního řízení byl odsouzen k plnění bez právního důvodu . Z takto obecně a současně neurčitě formulované dovolací námitky však nelze ani dovodit, který konkrétní dovolací důvod (má-li se vůbec jednat o dovolací důvod a nikoli např. o tzv. zmatečnost) dovolatel uplatnil.

Ostatní dovolací výtky se týkají předpokladu dovolatelova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ve vztahu k těmto výtkám je nutno připomenout, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., na který dovolatel odkázal, lze odvolacímu soudu (nikoli soudu prvního stupně) vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené výtky však už vzhledem k jejich charakteru a právním závěrům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí proti uvedenému rozhodnutí směřovat nemohou; ve skutečnosti a nakonec i podle sdělení samotného dovolatele směřují proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu dovolání neobsahuje relevantní údaje o tom, z jakých důvodů se právě toto rozhodnutí napadá; v důsledku toho není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu pro stránce kvalitativní. Jelikož již v době podání dovolání byla splněna podmínka povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., mohl dovolatel odstranit vadu dovolání spočívající v nedostatku kvalitativního vymezení dovolacího přezkumu jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), což však neučinil. Marným uplynutím uvedené lhůty, jejíž konec (s ohledem na nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání /§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř./ obsažené v napadeném usnesení; ve skutečnosti by bylo dovolání (bez dalšího) přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněného pod č. 137 v sešitě č. 10 z roku 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) připadl na 7. března 2013, se pak původně odstranitelná vada dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stala neodstranitelnou.

Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, muselo být dovolání, které neobsahovalo dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo doplněno do uplynutí lhůty uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř., odmítnuto podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 119 v sešitě č. 7 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Ty spatřuje ve stručnosti vyjádření k dovolání, v prostém přitakání žalovaného názorům odvolacího soudu a dále také v tom, že se převážně zabývá námitkami, jež se svou povahou vztahují k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně (a tudíž správnost napadeného rozhodnutí nemohly vůbec zpochybnit).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu