26 Cdo 1475/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1475/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. F. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 14 C 95/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2006, č. j. 12 Co 620/2005-101, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. dubna 2005, č. j. 14 C 95/2004-79, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k bytu č. 8, o velikosti 2+1, ve 3. poschodí domu č. p. 1675 v P., Dvořákova 25 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 12 Co 620/2005-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na základě zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ). Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž za zjištěno, že žalovanému se nedařilo v podnikání, že následně se přihlásil do evidence úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, že jeho manželka, která trpěla patnáct let onkologickým onemocněním, před třemi léty zemřela, že od dubna 2004 byl příjemcem dávek státní sociální podpory, že zpeněžoval svůj majetek v zájmu toho, aby mohl platit nájemné, že se pokoušel i o výměnu předmětného bytu za byt menší, což se mu nepodařilo s ohledem na nízkou atraktivitu bytu, že i v době před podáním žaloby měl potíže s včasnou úhradou nájemného a záloh na služby, že v létech 2000 a 2001 byla proti němu vedena u soudu prvního stupně řízení o zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby pod sp. zn. 62 Ro 925/2000 a sp. zn. 62 Ro 916/2001 a že předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 220/2001 bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť žalovaný zaplatil dlužnou částku nájemného. Dále zjistil, že i v průběhu tohoto řízení žalovaný dlužnou částku na nájemném uhradil, že dosud má dluh na poplatku z prodlení, který je však ochoten žalobci uhradit po jeho řádném vyúčtování, že v posledním období již platí nájemné řádně a včas, přičemž si upravil své majetkové poměry a lze tak předpokládat, že bude schopen řádně a včas platit nájemné i do budoucna. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud konstatoval, že jde o hraniční případ, neboť žalovaný i v době před podáním žaloby neplatil nájemné řádně a včas, předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo pravomocně zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby a dosud nebylo zaplaceno příslušenství již zaplaceného dluhu, avšak přesto shodně se soudem prvního stupně usoudil, že s ohledem na okolnosti na straně žalovaného, jeho sociální situaci a zaplacení dlužného nájemného jsou zde dány důvody, pro něž je na místě výkon práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy odepřít ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání zpochybnil správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Namítl, že se odvolací soud zcela opomenul zabývat dobrými mravy také na straně dovolatele , a to zvláště v situaci, kdy město P. pronájmem městských bytů zajišťuje bytovou potřebu svých občanů . Zdůraznil, že žalovaný měl problémy s hrazením nájemného a záloh na služby již od roku 1997, jeho dluhy neustále narůstaly a pronajímatel pak byl nucen domáhat se splnění povinností žalovaného vždy až prostřednictvím soudu; navíc žalovaný dlužné částky neuhradil ani poté, co mu byla povinnost k jejich zaplacení stanovena soudem a dovolatel je pak vymáhal exekuční cestou. V této souvislosti uvedl, že liknavost žalovaného jasně ilustruje platební morálku i obecně přístup k plnění povinností nájemce bytu ze strany žalovaného , a tedy, že především v chování žalovaného lze spatřovat rozpor s dobrými mravy . Dále namítl, že předchozí řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u soudu prvního stupně pro neplacení nájemného žalovaným bylo pravomocně zastaveno poté, co v důsledku dodatečného zaplacení dlužných částek vzal žalobu zpět. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že žalovaný mu ke dni podání dovolání stále dluží na poplatku z prodlení částku 24.259,- Kč. Na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčen a to s ohledem na zkušenosti, které měl s žalovaným v minulosti že žalovaný není schopen a ochoten hradit nájemné a zálohy na služby řádně a včas. Současně je toho názoru, že zrušením rozhodnutí odvolacího soudu by byla otevřena cesta k naplňování práv pronajímatele města P., jenž na jedné straně zamýšlí pronajímat byty řádným občanům a na straně druhé se snaží eliminovat nájemní vztahy s neplatiči a porušovateli nájemních smluv . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž rovněž na závěru, že z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí je výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy. Správnost posléze zmíněného právního závěru byla dovoláním napadena. Zde však nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.


Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že ustálená soudní praxe dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.


V poměrech projednávané věci nelze ztratit ze zřetele, že při úvaze o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou judikaturou zohlednil jak okolnosti na straně nájemce (žalovaného), tak také okolnosti na straně pronajímatele (žalobce), a zabýval se tudíž otázkou, zda lze s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu, tedy i k okolnostem na straně pronajímatele po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu takto odepřena. Jestliže dovodil, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy přesto, že s ohledem na okolnosti uvedené v napadeném rozsudku se jedná o hraniční případ, nelze mu nic úspěšně vytýkat.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. dubna 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu