26 Cdo 1471/99
Datum rozhodnutí: 15.02.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1471/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně E. R., zastoupené Mgr. M. V., proti žalované L. U., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti dohody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 126/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, č. j. 23 Co 728/98 - 87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, č. j. 23 Co 728/98-87, pokud jím byl v zamítavém výroku o věci samé změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. června 1998, č. j. 11 C 126/97-50, tak, že bylo určeno, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Lidovém bytovém družstvu P., U. 20/1475, včetně nájmu bytu, podepsaná dne 19.8.1994 žalobkyní a žalovanou, je neplatná, a ve výroku o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. června 1998, č. j. 11 C 126/97-50, výrokem označeným jako I. zamítl návrh na vydání tam specifikovaného předběžného opatření, výrokem označeným jako II. zamítl žalobu na určení, "že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Lidovém bytovém družstvu P., U. 20/1475, P., včetně nájmu bytu, podepsaná dne 19. 8. 1994 před M. S., pověřenou notářem v P. JUDr. I. H., stranami dohody E. R. na straně jedné a L. R., nyní U., na straně druhé, je absolutně neplatná", a výrokem označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 23 Co 728/98 - 87, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako I., tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, potvrdil a změnil jej ve výroku o věci samé tak, že určil, "že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Lidovém bytovém družstvu P., U. 20/1475, včetně nájmu bytu, podepsaná dne 19. 8. 1994 žalobkyní a žalovanou" (dále jen "dohoda ze dne 19. srpna 1994"), je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně uplatněný nárok posuzoval podle hmotného práva, aniž se výslovně zabýval procesním předpokladem určovací žaloby, tj. otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, a po provedeném dokazování uzavřel, že dohoda ze dne 19. srpna 1994 jako dvoustranný právní úkon se nepříčí dobrým mravům a byla učiněna mimo jiné rovněž svobodně a vážně a není tudíž neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"). Naproti tomu odvolací soud poukazem na "právní jistotu vlastnického práva k družstevnímu bytu a s tím spojené členství v družstvu" dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení a poté - po doplnění dokazování v odvolacím řízení - citovanou dohodu posoudil jako neplatnou nejen ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zákoník, neboť "ze strany žalobkyně nešlo o svobodný a vážný projev vůle", nýbrž rovněž podle § 39 obč. zákoníku (šlo o právní úkon příčící se dobrým mravům).

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení "§ 238 odst. 1" (správně § 238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."); použila v něm dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. zpochybnila správnost skutkových zjištění, že "dne 9.6.1996 došlo k uzavření smlouvy se žalobkyní o převodu družstevního bytu ... do jejího vlastnictví", že "dohoda ze dne 22. 6.1994 o převodu členských práv k bytu na žalovanou byla podepsána v bytě žalobkyně, kam přijela žalovaná se svým otcem a příbramským notářem JUDr. H.", a že "MUDr. J. R., otec žalované, nabízel své matce umístění v domově důchodců nebo Domově dlouhodobě nemocných v K.". Za nesprávné pokládala rovněž zjištění, že "před 19.8.1994 vztahy v rodině byly nedobré" a že "byla pod vlivem svého otce". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. žalovaná především namítla nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, dovodil - li odvolací soud jeho existenci z "právní jistoty vlastnického práva k družstevnímu bytu", a přitom v daném případě o byt ve vlastnictví evidentně nejde. Následně brojí proti právnímu závěru, že dohoda ze dne 19. srpna 1994 je neplatná. Má zato, že ze žalobkyní provedeného "odvolání" dohody ze dne 19. srpna 1994 nelze usuzovat na nedostatek vážnosti projevené vůle; kromě toho je přesvědčena, že z provedených důkazů nelze dovodit ani závěr, že právní úkon nebyl učiněn svobodně. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. února 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byt' z jiných než žalovanou namítaných důvodů.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem) a v případě přípustného dovolání rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. nenamítl. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je - li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139l98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní". Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23.

Bylo-li v daném případě ke zjištění skutkového stavu věci zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení, nebyly jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů. Pokud tak odvolací soud nepostupoval, ve srovnání s množstvím důkazů provedených soudem prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně právně významných skutečností, a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel žalované možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Důsledkem tohoto nesprávného postupu odvolacího soudu je, že žalovaná mohla uvedená skutková zjištěni zpochybnit až v dovolání, což také učinila. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky podřazenými dovolacím důvodům podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. - v této části zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2001

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová