26 Cdo 1471/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 712 odst. 5 obč. zák.




26 Cdo 1471/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Plus Corporation s.r.o. , se sídlem Liberec IV, Perštýn, U Opatrovny 522 zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřábí 974, proti žalovanému A. D. , zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 50, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 183/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 11. března 2009, č. j. 54 Co 378/2008-90, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám Mgr. Petra Šmídka, advokáta se sídlem Liberec, Jestřábí 974, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č. j. 10 C 183/2007-46, uložil žalovanému vyklidit do15-ti dnů od právní moci rozsudku dům č.p. P., na st. parcele st.č. 160, jinou stavbu bez č.p./č.e na parcele st.č. 174, pozemek p.č. st.č. 160, pozemek p.č. st.č. 174 a pozemek p.č. 1203/4 (dále též předmětné nemovitosti ), a pozemky p.č. 605/1, p.č. 605/2, p.č. 605/3 a p.č. 606 (dále též předmětné pozemky ); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 3. 2009, č.j. 54 Co 378/2008-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil vyklidit předmětné nemovitosti do 15-ti dnů poté, co mu bude zajištěno přístřeší a předmětné pozemky do 30. 9. 2009; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2000, sp.zn. E 1883/99, byl nařízen vůči povinnému (žalovanému) výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí a pozemků k uspokojení pohledávky oprávněné L. V. (bývalé manželky žalovaného) ve výši 430.685,- Kč a nákladů nalézacího řízení, že usnesením téhož soudu ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. E 1883/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp.zn. 12 Co 89/2007, bylo rozhodnuto o udělení příklepu vydražiteli (žalobci) na předmětné nemovitosti a předmětné pozemky, který doplatil nejvyšší podání (738.667.- Kč) dne 21. 8. 2007, čímž nabyl k vydraženým nemovitostem vlastnické právo. Přisvědčil i jeho závěru, že žalovaný (jejich předchozí vlastník) je užívá bez právního důvodu a že žaloba je podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen obč.zák. ) důvodná. Zatímco soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost k vyklizení předmětných nemovitostí ve stanovené lhůtě (bez bytové náhrady), odvolací soud dovodil, že je nutno zabývat se otázkou bytové náhrady jako podmínkou vyklizení bývalého vlastníka. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí uveřejněné pod poř. č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na řadu dalších rozhodnutí, jež označil. Konstatoval, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v domě z důvodu zániku (spolu)vlastnického práva k tomuto domu, se použijí ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem jim nejbližší (§ 853 obč.zák.), jež upravují náhrady za vyklizovaný byt (§ 712 obč.zák.). Při posouzení, která z forem bytových náhrad, upravených v posléze uvedeném ustanovení, přichází v dané věci v úvahu, zaujal názor, že okolnosti, za kterých žalovaný pozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem lze postavit na roveň zániku práva nájmu bytu výpovědí pronajímatele pro porušování povinností nájemce, kdy postačí poskytnout přístřeší (§ 712 odst. 5 obč.zák.). Na podporu svého názoru odkázal na ustanovení § 285 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, upravující právo dlužníka na bytovou náhradu, přičemž konstatoval, že v projednávané věci jde o obdobnou situaci. Uvedl dále, že i když nelze vyloučit, aby na základě aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. byla výjimečně vázána povinnost k vyklizení na vyšší formu bytové náhrady, než jaká žalovanému podle zákona náleží, nejsou pro takový postup dány v dané věci podmínky. Poukázal přitom na délku řízení o výkon rozhodnutí, během níž měl dostatečný časový prostor k řešení své bytové situace, aniž by ho k tomuto účelu využil, jakož i na to, že lze důvodně předpokládat, že obdrží z rozvrhu výtěžku prodeje určitou částku; nelze proto přesouvat řešení jeho nepříznivé sociální situace na žalobce, který mu ostatně v průběhu řízení nabídl určitou finanční kompenzaci a bezúplatný převod předmětných pozemků. Závěrem konstatoval, že odepření ochrany vlastnickému právu žalobce v podobě navrhovaného zamítnutí žaloby na vyklizení na základě § 3 odst. 1 obč.zák. nepřichází v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 901/2006).
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně proti výroku o podmínkách vyklizení předmětných nemovitostí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o formě bytové náhrady, založeným na aplikaci ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. a poukazuje na to, že judikát (R 35/1994), z něhož odvolací soud vycházel, resp. další rozhodnutí posuzující skutkovou situaci ztráty vlastnického práva (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 197/2007), nečiní rozdílu mezi případy, kdy k ní došlo příklepem v dražbě a případy, kdy se tak stalo jiným způsobem (např. při převodu vlastnického práva či při zrušení podílového spoluvlastnictví). Dovolatel má za to, že základní formou bytové náhrady při ztrátě vlastnického práva je náhradní byt, který spolu s náhradním ubytováním tvoří jediné skutečné bytové náhrady , a že přístřeší je bytovou náhradou v podstatě sankčního charakteru, jejíž přiznání by mělo být odůvodněno mimořádnými okolnostmi případu. Názor odvolacího soudu, který založil řešení právní otázky o základní formě bytové náhrady při ztrátě vlastnického práva při výkonu rozhodnutí považuje zčásti za rozporný s ustálenou judikaturou (i co do podpůrné argumentace zákonem č. 182/2006 Sb.), zčásti za nesprávný (co do aplikace ustanovení § 712 odst. 5 namísto ustanovení § 712 odst. 1, 2 obč.zák.). Navrhl, aby napadený rozsudek byl v napadeném výroku zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 281993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na výrok, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od zajištění přístřeší; ostatně dovolatel proti výroku o jejich vyklizení, ani proti výroku o povinnosti k vyklizení předmětných pozemků nebrojí.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dané věci nebyl dovoláním zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovanému zaniklo v důsledku realizace výkonu rozhodnutí jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem, stejně tak jako závěr, že při posouzení jeho nároku na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč.zák.) vycházet z ustanovení § 712 obč.zák., a proto dovolací soud z uvedených závěrů vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu je tak právní názor odvolacího soudu, že v daném případě přísluší žalovanému při vyklizení předmětných nemovitostí toliko přístřeší.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud při úvaze o uvedené formě bytové náhrady aplikoval ustanovení § 712 odst. 5 větu první obč.zák., upravující nárok nájemce na bytovou náhradu při zániku práva nájmu bytu výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinností nájemce (§ 711 odst. 2 písm. b/ obč.zák.).
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 9. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 253/2009 (ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 1. 2011, sp.zn. III. ÚS 2946/10) zabýval otázkou formy bytové náhrady pro osobu, jíž zanikl nájem bytu v důsledku zániku členství v bytovém družstvu nařízením exekuce postižením jejích členských práv a povinností v družstvu. Dospěl přitom k závěru, že takovýto případ je nutno posoudit analogicky (§ 853 obč. zák.) jako případ, jež má na mysli ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. Tomu nebrání ani okolnost, že posléze uvedené ustanovení míří výslovně na výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce, vyplývajících z nájmu bytu, tedy povinností vůči druhé straně nájemního vztahu (pronajímateli), zatímco v dané věci šlo o porušení povinnosti k tíži nikoliv subjektu daného vztahu, ale jiného (závazkového) právního vztahu. V obou případech jde totiž o situaci, vzniklou jednáním žalovaného, jež není v souladu s právem, a důsledky jejich jednání nelze klást k tíži pronajímatele (vlastníka) bytu. Nepřiměřenou tvrdost, jež by v podobných situacích vznikla v případě rodiny nájemce, v níž jsou nezletilé děti, lze zmírnit postupem podle § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák., jež je u výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. aplikovatelné (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4131/2008). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 9. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 5409/2008, a sdílí jej i v projednávané věci, v níž jde o zánik právního důvodu bydlení v důsledku výkonu rozhodnutí pro neplnění platebních povinností žalovaného.
Se zřetelem k uvedenému považuje dovolací soud za správný právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětných nemovitostí lze vázat toliko na zajištění přístřeší, byť nesdílí jeho názor o vyšší formě bytové náhrady na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (o případ, který má na mysli § 712 odst. 5 věta druhá obč.zák., se v dané věci zjevně nejedná).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu