26 Cdo 1470/2004
Datum rozhodnutí: 05.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1470/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce A. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. R., zastoupenému advokátem, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 168/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č.j. 20 Co 222/2003-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č.j. 24 C 168/2000-28, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je nájemcem bytu č. 12 ve 4. patře domu č.p. 2767 v P., sestávajícího z pokoje, koupelny a chodby (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům nebo dům ) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, č.j. 20 Co 222/2003-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem předmětného domu, že jeho právní předchůdce (městská část P.) odmítl uznat přechod práva osobního užívání bytu na žalobce, k němuž mělo dojít trvalým opuštěním společné domácnosti uživatelem bytu E. M. v prosinci 1991, a domáhal se vyklizení bytu žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 8/94, že žalobu vzal (zřejmě z důvodu restituce předmětného domu) zpět a řízení bylo zastaveno, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 11/98 se žalovaný (v uvedené věci žalobce) domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalobce (v uvedené věci žalovaného) k předmětnému bytu, že pravomocným rozsudkem ze dne 7. 1. 1999 byla žaloba zamítnuta pro formální nedostatky výpovědi, že v evidenčním listu ze dne 30. 6. 1990 je žalobce uveden jako osoba spolu žijící s E. M., který v listině datované 9. 9. 1993 uvedl, že se žalobcem žil od 4. 12. 1990 do 9. 12. 1991 ve společné domácnosti. Dále soudy vzaly z výpovědi svědkyně A. R., sestry E. M., za prokázáno, že žalobce se k jejímu bratrovi nastěhoval údajně na několik dnů a poté mu znemožnil (výměnou zámku) užívání bytu, že s ním neměl společné finanční prostředky, že spolu s ním nevařil, apod., a že domácí práce (praní, žehlení) vykonávala pro jmenovaného svědkyně, která měla ve výchově také jeho dvě děti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro přechod práva osobního užívání ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 ve spojení s § 181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, tedy v době, kdy mělo dojít k trvalému opuštění společné domácnosti tehdejším uživatelem bytu E. M., především neprokázal existenci jejich spotřebního společenství ve smyslu § 115 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Konstatoval, že význam listinných důkazů (zejména potvrzení E. M. z 9. 9. 1993) nelze přeceňovat, neboť skutečnosti v nich uváděné zjevně neodrážejí skutečný stav, že žádný ze slyšených svědků nepotvrdil vedení společné domácnosti mezi žalobcem a uživatelem bytu a že účastnický výslech žalobce (o nějž ostatně před soudem I. stupně nežádal) by mohl být toliko podpůrným důkazem, nezpůsobilým sám o sobě prokázat jím tvrzené skutečnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soud prvního stupně odmítl výpověď žalobce jako účastníka řízení a tím zkrátil jeho právo na spravedlivý proces , že žalobce neměl možnost vyjádřit se k žalobnímu návrhu, který podal a k výpovědi svědkyně A. R., jejíž výpověď si odporovala a byla soudem nadhodnocena . Dovolatel zpochybňuje výpověď této svědkyně a odvolacímu soudu vytýká, že nevysvětlil, proč nelze přeceňovat listinné důkazy a na základě čeho došel k názoru, že neodrážejí faktický stav, když byla vyslýchána pouze sestra zemřelého E. M. . Uvádí, že dovolání je podáno z toho důvodu, že doposud neexistuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam pro vyhodnocení vlastnoručně podepsaných listinných důkazů , a že prohlášení E. M. je stěžejním důkazem, který potvrzuje tvrzení žalobce. Poukazuje na to, že soud nepřihlédl k tomu, že jmenovaný již nežije a nemůže vypovídat a že ani ostatní svědci z té doby již nežijí. Dovolatel má za to, že je třeba, aby se dovolací soud po právní stránce vyjádřil k významu listinných důkazů pro projednávané řízení a dále k významu tehdy platného Obč. zákoníku, kdy se uživateli bytu stali ti, kteří pečovali o společnou domácnost (nikoliv vedli) a žili ve společné domácnosti po dobu jednoho roku . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření přisvědčil závěrům odvolacího soudu a namítl, že dovolání v dané věci není přípustné, neboť dovolatel nenapadá právní posouzení, ale toliko hodnocení důkazů.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 11. 9. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatel spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí s hodnocením listinných důkazů. Podstatou jeho námitek je polemika s hodnocením v řízení provedených důkazů (výpovědi svědkyně A. R. a prohlášení E. M. ze dne 9. 9. 1993) odvolacím soudem a nesouhlas s rozsahem a výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování - § 241a odst. 3 o.s.ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Uvedené lze vztáhnout i k dovolací námitce, že soud neprovedl výslech žalobce jako účastníka řízení.

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani obecně formulovaná otázka významu tehdy platného Obč. zákoníku, kdy se uživateli bytu stali ti, kteří pečovali o společnou domácnost (nikoliv vedli) a žili ve společné domácnosti po dobu jednoho roku .

Podle § 179 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. dále obč. zák. před novelou ), jestliže uživatel bytu zemřel a nešlo-li o byt ve společném užívání manželů, stali se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměli vlastní byt. Podle § 179 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou se uživateli stali také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a neměli vlastní byt. Uvedené platilo i v případě, jestliže uživatel opustil trvale společnou domácnost (§ 181 obč.zák. před novelou).

Výklad ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou byl přitom v soudní praxi (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 200) ustálen v názoru, že pojem "společné domácnosti" (179 odst. 1 věta první obč. zák. před novelou) se vykládá ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. před novelou, podle něhož společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití se považuje právem za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat. U osob uvedených v ustanovení § 179 odst. 1 větě druhé obč. zák. před novelou se vyžaduje ještě navíc buď péče o společnou domácnost, nebo odkázanost výživou na uživatele bytu (vedle žití s uživatelem bytu ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí). Nelze ztotožňovat pojem péče o společnou domácnost v těchto případech s pojmem spolužití ve společné domácnosti. K uznání přechodu práva osobního užívání bytu na uvedené osoby je třeba vyžadovat u nich zpravidla aktivní výkon některých domácích prací, zabezpečování chodu domácnosti uživatele bytu v dalších směrech, starost o osobní potřeby uživatele, jeho ošetřování v nemoci, vaření, praní atd.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, že by se odvolací soud byť použil formulaci vedení společné domácnosti (nikoliv slova zákona žití ve společné domácnosti) vycházeje ze skutečností, jež byly v řízení prokázány, od tohoto ustáleného výkladu odchýlil.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. srpna 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu