26 Cdo 1460/2003
Datum rozhodnutí: 02.09.2004
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1460/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované S. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 487/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co 344/2002-91, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co 344/2002-91, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen soud prvního stupně ) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62, vyhověl žalobě a ve vztahu k žalované přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1, o třech pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 2200 v P., k. ú. S., ulice K. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájem bytu skončí uplynutím výpovědní lhůty, která je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ohledně tehdejšího dalšího žalovaného P. H. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (vyhovující ze dne 3. ledna 2001, č. j. 7 C 487/2000-10, a zamítavý ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 C 487/2000-38) byly zrušeny první k odvolání druhé žalované a druhý k odvolání žalobce usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. června 2001, č. j. 64 Co 203/2001-25, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co 36/2002-52, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 64 Co 344/2002-91, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě zjištění, že žalovaná a původní další žalovaný P. H. (dřívější společní nájemci předmětného bytu) a posléze pouze žalovaná (pozdější výlučná nájemkyně předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě kromě období, za něž nájemné dodatečně zaplatili), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této situace žalobě ve vztahu k žalované vyhověly; její vyklizovací povinnost z bytu s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. podmínily zajištěním náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Z obsahu dovolání vyplývá, že soudům vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedla, že v době podání žaloby byla příjemcem dávek sociální péče, a pokračovala, že pokud jí pronajímatel neposkytl účinnou součinnost při řešení její vypjaté sociální situace a namísto toho jí dal výpověď z nájmu bytu, lze takový postup hodnotit jako postup odporující dobrým mravům. Současně zdůraznila, že na údajný nedoplatek nájemného v částce 107.617,- Kč zaplatila dne 29. prosince 2000 částku 15.000,- Kč, dne 14. května 2001 částku 20.000,- Kč a dne 16. dubna 2002 částku 26.000,- Kč. K tvrzení žalobce, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. července 2002, č. j. 7 C 487/2000-62, již na dluh nic nezaplatila, namítla, že v této době na dluh zaplatila částku 55.000,- Kč, a to tak, že ve dnech 26. srpna 2002, 20. září 2002, 26. listopadu 2002, 16. prosince 2002 a 14. ledna 2003 zaplatila vždy částku 11.000,- Kč. Z toho podle žalované vyplývá, že dluh již zcela vyrovnala, resp. jej alespoň podstatně snížila. Jestliže platí řádně a včas také běžné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, měla být i z těchto důvodů žaloba při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta. Má rovněž zato, že jde-li o rodinu se sedmi dětmi a je naplněn i předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, měla jí být podle § 712 odst. 5 obč. zák. přisouzena bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) dovolací soud nepřehlédl, že v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, bylo sice rozhodnuto jinak než ve druhém (zrušeném) rozsudku, avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co 36/2002-52. Zbývá dodat, že v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně nebylo ve vztahu k žalované rozhodnuto jinak než v jeho prvním rozsudku (v obou případech šlo ve vztahu k žalované o rozsudky vyhovující). Lze uzavřít, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam. V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). Bez významu není ani to, že v předchozích rozhodnutích (v zamítavém rozsudku ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 C 487/2000-38, a ve zrušujícím usnesení ze dne 16. dubna 2002, č. j. 64 Co 36/2002-52) se soudy posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zabývaly. Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura) a nepřehlédne ani specifické postavení obce (v daném případě města P.) jako pronajímatele bytu při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Přestože byly v řízení tvrzeny a dokonce zčásti i prokázány (srov. skutková zjištění uvedená na jiném místě tohoto rozhodnutí) okolnosti, které mohly mít význam při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou bytové náhrady pro žalovanou (ve smyslu § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu