26 Cdo 1456/2005
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy: § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1456/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. J. K., a b) Mgr. V. F., zastoupených advokátkou, proti žalovanému I. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 95/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 (správně 21. ledna 2005 ), č.j. 35 Co 434/2004-101, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 (správně 21. ledna 2005 ), č.j. 35 Co 434/2004-101, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, č. j. 23 C 95/2003-57, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 1, I. kategorie o třech pokojích a kuchyni, umístěnému v I. podlaží domu č.p. 1362 v P., Ch. 20 (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 1362 v P., Ch. 20, v němž se nachází předmětný byt, jehož je žalovaný nájemcem na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 1995, že nezaplatil nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu za období od srpna 2002 do prosince 2002, dále od února 2003 do prosince 2003, a od ledna 2004 do 21. 5. 2004, kdy se konalo jednání ve věci. Na základě toho dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn; neshledal přitom důvody pro zamítnutí žaloby s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák., když žalovaným tvrzený nedostatek finančních prostředků považoval za argument neopodstatněný, jelikož jeho čistý měsíční příjem od roku 1992 dosud činil zhruba 6.000,- Kč až 7.000,- Kč čistého měsíčně (mimo období od dubna 2003 do září 2003, kdy pobíral nemocenské dávky 1.380,- Kč měsíčně, neboť si platil pouze minimální pojištění). Žalovaný neplatil nájemné dlouhodobě, a to i po doručení výpovědi (květen 2003) a jeho námitka, že mu nebylo doručeno vyúčtování za služby, nemůže obstát, protože jeho povinností bylo platit alespoň nájemné. Důvodem pro neplacení nájemného nemůže být ani jeho námitka, že mu žalobci nedali souhlas s výměnou bytu, když sám uvedl, že mu žalobci nabídli jiný byt v domě, avšak menší, bez finančního dorovnání, s čímž nesouhlasil. S ohledem na naplněný a prokázaný výpovědní důvod nepřísluší žalovanému právo na náhradní byt ani na náhradní ubytování, a proto ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. vázal jeho povinnost k vyklizení na zajištění přístřeší.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2004 (správně 21. 1. 2005 ), č.j. 35 Co 434/2004-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu ; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, neboť žalovaný nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce, čímž porušil své povinnosti nájemce; na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci je třeba za použití § 3 odst. 1 obč. zák. vázat povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění náhradního bytu, a to s ohledem na jeho zdravotní stav, který mu neumožňuje pobyt v přístřeší, na jeho dlouhodobě nízký příjem a náklady spojené s léčením, jako i s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy se snažil řešit situaci výměnou bytu, mu pronajímatelé nebyli nápomocni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně a nezákonně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to ve prospěch pouze jedné strany žalovaného. Poukazují na to, že je nesporné, že žalovaný neplatí nájemné dlouhodobě, přičemž soud se nezabýval tím, proč neplatil alespoň symbolickou částku a namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že by se pokusil celou situaci řešit; soud uvěřil toliko jeho tvrzení, že chtěl byt směnit. Žalovaný pronajímatele ani neinformoval o tom, jaké důvody ho k neplacení nájemného vedly a odmítl se s nimi dohodnout jak o přestěhování do jiného bytu, tak i o tom, jakým způsobem přistoupí k zaplacení dluhu. Uvádějí, že přiznáním nároku na náhradní byt je nepřípustným způsobem v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod zasahováno do jejich vlastnického práva a je na ně přesouváno řešení sociální situace žalovaného. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud jim uložil povinnost, která kromě toho, že nemá oporu v zákoně, je de facto nesplnitelná, protože nelze očekávat, že by se našel pronajímatel ochotný uzavřít nájemní smlouvu s takto problematickým nájemcem. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatelé (podle obsahu dovolání) proti výroku rozsudku o přivolení k výpovědi a o povinnosti žalovaného k vyklizení nebrojí.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Protože dovolací námitky jsou soustředěny toliko k té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky ze dne 22. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000 a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 642 a C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8 a 23) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně. Ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. je přitom normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v úvahu, a to ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněný pod C 2104 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27).

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přiznal žalovanému právo na vyšší formu bytové náhrady, než tu, která vyplývá ze zákona (§ 712 odst. 5 věta první o.s.ř.), není jeho právní posouzení věci správné. Okolnosti, které jej k tomuto postupu vedly, bylo možno zohlednit toliko v rámci úvahy, zda lze žalobě na přivolení k výpovědi vyhovět.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž se zabýval námitkami proti neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nebyly (se zřetelem k výše uvedenému) podstatné pro právní posouzení věci.

Vzhledem k nedělitelnosti jednotlivých částí rozsudečného výroku ve věcech přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a uložení povinnosti k vyklizení, bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, nikoliv jenom v části dovoláním napadeného (přezkoumávaného) výroku.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu