26 Cdo 1448/2007
Datum rozhodnutí: 13.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1448/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. Č., 2) J. Č. a 3) P. Č., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 178/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 367/2006-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 4 C 178/2005-58, mimo jiné výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizené žalobci předat 2 místnosti o výměře 25,8 m2, 19,4 m2 s příslušenstvím, v 2. nadzemním podlaží budovy č. p. 9 v H., se vstupem do budovy prvním vstupem zleva při čelním pohledu na budovu, při vstupu na podlaží vpravo (dále jen předmětné prostory , resp. prostory a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 367/2006-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (ve výroku IV.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném domě, který byl v roce 1926 kolaudován jako hospodářská budova, užívají žalovaní předmětné prostory k bydlení od roku 1986, že před nimi je k bydlení užívala po dobu asi 40 let paní Špičková, že první žalovaný jako člen tehdejšího JZD R. z. se sídlem ve V. P. (dále jen družstvo ) požádal družstvo o přidělení předmětných prostor jako bytu, že rozhodnutím představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 23. dubna 1986 mu byly prostory přiděleny jako byt, že tehdejší MNV v H. žádné rozhodnutí o přidělení bytu nevydal, že před nastěhováním první žalovaný předmětné prostory bez stavebního povolení a následného kolaudačního rozhodnutí na náklady družstva zrekonstruoval, že členství v družstvu ukončil dne 30. dubna 1998, že v předmětných prostorách žalovaní do současné doby bydlí a od nastěhování řádně platí nájemné. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že předmětné prostory lze pokládat za byt, neboť pokud se nezachovaly doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, tj. v daném případě k bydlení (§ 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen stavební zákon / citovaný zákon byl k 1. lednu 2007 zrušen /§ 197 bod 3. ve spojení s ustanovením § 198 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů/). Dále rovněž dovodil, že předmětné prostory byly žalovanému přiděleny jako byt rozhodnutím představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 23. dubna 1986 podle tehdy platných předpisů (ve smyslu § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon č. 41/1964 Sb. / citovaný zákon byl k 1. lednu 1992 zrušen /§ 878 bod 2. ve spojení s ustanovením čl. III. zákona č. 509/1991 Sb./). V této souvislosti s odkazem na ustanovení § 66 zákona č. 41/1964 Sb. konstatoval, že podnikovými byty nemusely být pouze byty vystavěné organizací, ale i byty touto organizací adaptované, přestavěné podstatným způsobem, zrekonstruované v objektech, které organizace sama nepostavila . Dovodil také, že právo užívat byt (předmětné prostory) vzniklo prvnímu žalovanému na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, přičemž k uzavření této dohody došlo v tomto případě minimálně konkludentně. Poté uzavřel, že takto vzniklé právo osobního užívání bytu se následně transformovalo na právo nájmu bytu. Vzhledem k existenci práva nájmu bytu u prvního žalovaného pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). V dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedl, že byl-li předmětný dům podle dochovaného kolaudačního rozhodnutí z roku 1926 kolaudován jako hospodářská budova, nelze ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona použít a s odkazem na něj dovodit, že nejsou-li zachovány příslušné doklady, je stavba určena k účelu, pro který je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, tj. v daném případě k bydlení. Zde dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98. Kromě toho si odvolací soud neujasnil, o jaký byt má v daném případě jít. Jestliže by mělo jít o byt podnikový (jak tomu nasvědčuje odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 66 zákona č. 41/1964 Sb.), pak takovýto byt přiděloval podle § 24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místní národní výbor a nikoli představenstvo družstva; mělo-li však jít o byt z bytové výstavby jednotného zemědělského družstva (jak tomu nasvědčuje odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb.), bylo by přidělení tohoto bytu v pravomoci představenstva jednotného zemědělského družstva. Navíc pod pojem výstavba podnikových bytů nelze podle dovolatele subsumovat rovněž rekonstrukci, adaptaci, přestavbu apod., neboť pod tento pojem lze podřadit postavení nového objektu, zatímco přestavbou, adaptací, rekonstrukcí se rozumí změny uskutečňované na stávající (již postavené) stavbě. Podle názoru dovolatele by mohlo představenstvo družstva předmětné prostory přidělit jako byt pouze tehdy, jestliže by tyto prostory byly družstvem postaveny a jako byt byly kolaudovány. V této souvislosti pak dovolatel v dovolání obsáhle popsal vlastnické a užívací vztahy k předmětnému domu a zabýval se také otázkou jeho původního uspořádání a následné přestavby a rekonstrukce. I kdyby bylo možno se ztotožnit s názorem, že není rozhodující kolaudační, nýbrž faktický stav, pak nebyly-li tyto prostory jako byt přiděleny rozhodnutím místního národního výboru, nemají žalovaní žádný právní důvod k jejich užívání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i k vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolací soud zastává názor, že vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky charakteru předmětného bytu, tedy rozhodných pro posouzení, zda v daném případě mohlo jít o byt podnikový (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.) přidělovaný postupem podle § 24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. či o byt z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev přidělovaný postupem podle § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. V tomto směru tedy nejprve zpochybnil správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sám nabídl, správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatel tvrdil, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně otázky charakteru předmětného bytu. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s .ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právních závěrech, že podle § 104 odst. 1 stavebního zákona lze předmětné prostory pokládat za byt a že prvnímu žalovanému vzniklo právo osobního užívání bytu následně transformované na právo nájmu bytu, byl-li mu byt (předmětné prostory) přidělen podle tehdy platných předpisů rozhodnutím představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 23. dubna 1986 a odevzdán do užívání na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené minimálně konkludentně. Protože správnost uvedených právních závěrů byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky zásadního právního významu.

Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu byt v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§ 76 odst. 1 stavebního zákona), případně o změně účelu jejího užívání (§ 85 stavebního zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002). Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání.

S dovolatelem se lze ztotožnit také v názoru, který učinil k použitelnosti ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98. Z citovaného rozsudku vyplývá názor, že buď zde je rozhodnutí stavebního úřadu (nebo jiné právně významné listiny viz rozsudky Nejvyššího soudu z 10. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004, a z 8. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 839/2006 ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. října 2007, sp. zn. IV. ÚS 374/06), z něhož lze zjistit, zda jsou předmětné prostory určeny k bydlení, či (naopak) účelu jinému, a v tomto případě je pro posouzení charakteru předmětných místností rozhodující právní stav takovýmto rozhodnutím (či jinými právě významnými listinami) založený (srov. též. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 15), nebo takovéto rozhodnutí k dispozici není, a pak se uplatní režim ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona.

Z uvedeného vyplývá, že je v rozporu s citovanou judikaturou právní názor, že v daném případě lze aplikovat ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona a že ve smyslu citovaného ustanovení lze předmětné prostory pokládat za byt přesto, že podle dochovaného kolaudační rozhodnutí z roku 1926 jde o hospodářskou stavbu a rozhodnutí o změně účelu užívání stavby předloženo nebylo.

Z pohledu posléze uvedených právních názorů přijatých ustálenou soudní praxí však napadené rozhodnutí přesto obstojí.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ve smyslu § 32 zákona č. 67/1956 Sb. rozhodnutí ze dne 13. července 1960); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu / absolutně / nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C. H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).

V rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, pak Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedenému dovodil, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. lednem 1992). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo na nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 zákona č. 41/1964 Sb. Tento názor Nejvyšší soud zaujal také v rozhodnutích vydaných ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2283/2000, 26 Cdo 156/2001, 26 Cdo 2213/2003, 26 Cdo 1793/2003, 26 Cdo 2185/2003, 26 Cdo 2085/2004, 26 Cdo 2320/2005, a 26 Cdo 764/2006. Ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí ve věci naposledy zmíněné Ústavní soud České republiky mimo jiné i s odkazem na takto ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu odmítl usnesením ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06, v němž mimo jiné zmínil i požadavek ústavněprávní zdrženlivosti k právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily a ti jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu