26 Cdo 1447/2007
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1447/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce s. m. B., ú. m. č. B. s., zastoupeného advokátem se proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 214/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2006, č. j. 19 Co 347/2005-95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. března 2005, č. j. 29 C 214/98-77, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit byt, 2+1, I. kategorie v 6. podlaží domu v B. (dále jen předmětný byt nebo byt ), a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně (na základě výpovědí žalovaného, jeho manželky, svědků P. P., V. V., K. N., z. c. e. o., z. S. p. š. ministerstva vnitra v B. a z. s. m. B., m. č. B. Ž.) zjistil, že předmětný byt užívala jako nájemkyně Z. P. (matka žalovaného), která (po hospitalizaci v nemocnici) zemřela. Žalovaný se k ní nastěhoval (vrátil) po rozvodu svého prvního manželství v březnu 1987. Z. P. byla nepohyblivá (podrobila se operaci kyčelních kloubů) a potřebovala péči další osoby. Žalovaný byl u ní přihlášen k trvalému pobytu a přispíval ji na nájemné a na jídlo. Současně udržoval známost s E. P., která byla podle nájemní smlouvy ze dne 11. 1. 1995 nájemkyní bytu v B.. Z jejich vztahu se narodila dne 9. 10. 1987 A. P.. Dne 29. 8. 1992 uzavřel s E. P. manželství a dne 23. 11. 1994 se jim narodil L. P.. Žalovaný do bytu manželky pouze docházel, přespával tam a přispíval manželce na děti a domácnost. Velikost bytu (3+1 o ploše 75,91 m2 ) a počet osob žijících v bytě (kromě E. P. její dvě děti z předchozího manželství, další dvě děti, jejichž otcem byl žalovaný, a její matka, o kterou E. P. pečovala až do roku 1996) ani neumožňovaly, aby v jejím bytě trvale žil.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ), a dovodil, že byly splněny oba tam kumulativně stanovené předpoklady (žití ve společné domácnosti s nájemkyní bytu v den jejího úmrtí a absence vlastního bytu), za kterých na žalovaného mohlo přejít nájemní právo k předmětnému bytu. Dovodil, že žalovaný žil ve společné domácnosti s matkou přinejmenším po dobu jednoho roku před jejím úmrtím a dále, že uzavřením manželství s E. P. nevzniklo právo společného nájmu k bytu, neboť manželé P. spolu trvale nežili (srov. § 703 odst. 3 obč. zák.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č.j. 19 Co 347/2005-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 37/2001 (dříve sp. zn. 25 Nc 66/98), jehož součástí byla výpověď E. P. zachycená v protokolu ze dne 4. 5. 1998. Z ní vyplynulo, že manželka žalovaného v řízení o určení výživného pro děti výslovně uvedla, že se žalovaný přestal od září 1997 podílet na společné domácnosti, odstěhoval si svoje věci a bydlí sám. Tytéž údaje v řízení probíhajícím pod sp. zn. 25 P 37/2001 poskytl s. o. Ú. m. č. B. Ž.. Žalovaný v tehdejším řízení údaje nezpochybnil a naopak uvedl, že souhlasí s návrhem matky.

Odvolací soud pak po právní stránce dovodil, že žalovanému vzniklo právo společného nájmu k bytu, neboť žil se svou manželkou E. P. ve společné domácnosti až do září 1997. V důsledku toho je vyloučeno, aby žil ve společné domácnosti s matkou ke dni 25. 5. 1997. Pokládal za pojmově vyloučené, aby jedním z příslušníků společné domácnosti byla založena další domácnost na jiném místě. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný neprokázal předpoklady, které § 706 odst. 1 obč. zák. stanoví pro přechod nájmu bytu ke dni úmrtí nájemkyně.

Proti rozsudku podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ), a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Vyslovil přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustanoveními §§ 706 odst. 1, 703 odst. 3, § 115 obč. zák., ale také s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vytýkal odvolacímu soudu, že: nebylo postupováno prismatem základních lidských práv a svobod, jak ukládají ústavní zákony pro aplikaci práva . S odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 544/2000, v němž se mj. uvádí, že pozitivistická aplikace ust. § 706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti a nepřiměřenou tvrdost v těchto situacích lze zmírnit postupem podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., zastával názor, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 115 obč. zák. (podle kterého domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby), když na základě skutkových zjištění stran bytu dospěl k závěru o neexistenci podmínky společné domácnosti žalovaného s jeho matkou v předmětném bytě. Poukazoval na to, že trvale žil v bytě se svou invalidní matkou, neboť byt jeho manželky byl bytem, ve kterém se zdržoval nikoliv trvale, ale jen s ohledem na vztah, který měl k manželce jako matce svých dětí. Míra užívání byla dána také velikostí bytu (75,91 m2 včetně chodby, koupelny, WC), počtem a charakterem osob, v něm žijících (svědkyně P., 2 dospívající děti z jejího prvého manželství, její nemocná matka a dále nezl. A., nar. 1987 a nezl. L., nar. 1994) a dále takovými okolnostmi, jako bylo jeho náročné povolání a současně studium na vysoké škole. Žalovaný považoval za samozřejmé, že přispíval nejen na své děti, ale i manželce, nicméně v míře, která nikdy nebyla a objektivně ani nemohla mít znaky trvalého soužití, jak předpokládá ustanovení § 115 obč. zák. Odvolací soud tak nesprávně vyložil pojem trvale žijí podle § 115 obč. zák. , a to navíc k bytu a nikoliv k předmětnému bytu. Také druhá podmínka absence vlastního bytu byla podle jeho názoru splněna. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 544/2000 vyplývá, že výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. Pokud by výkon práva měl být realizován v nevyhovující místnosti (v daném případě čtyři děti ze dvou manželství, nemocná matka a manželka nájemkyně bytu s přiženěným manželem), bylo třeba to zohlednit. Vytýkal odvolacímu soudu, že své rozhodnutí, pokud jde o existenci vlastního bytu žalovaného, opřel o názor, že je spolu s manželkou společným nájemcem bytu, ačkoliv samotný zákonodárce v § 703 odst. 3 výslovně uvádí, že toto právo společného nájmu nevznikne v případě, že manželé spolu trvale nežijí. A právě v tomto směru s odkazem na shora uvedené a též na uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000 žalovaný zdůrazňoval, že se nikdy nestal a nemohl stát společným nájemcem bytu E. P., neboť tento byt nikdy neuspokojoval celý komplex jeho potřeb, a to jak v materiální, tak v duševní rovině. To, že je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, spatřoval v tom, že soud dospěl ke kladnému závěru o vedení společné domácností žalovaného se svědkyní E. P., přestože vzhledem k velikosti tohoto bytu, počtu, charakteristice i zdravotnímu stavu osob v něm žijících, povaze zaměstnání i studiu žalovaného, invaliditě a věku jeho matky, tomu tak nebylo, jak vyplývá z listinných i svědeckých důkazů (svědecké výpovědi, zejména svědkyně K. N. dcery E. P., listinné důkazy: prohlášení matky žalovaného z 24. 10. 1981, doklad o přihlášení k trvalému pobytu pro účely evidence obyvatelstva, pro účely výpočtu nájemného, vodného, doklad o nahlášené adrese u zaměstnavatele žalovaného s přihlédnutím k povaze zaměstnání, zahrnující nutnost nenadálých zástupů vše k bytu, lékařské zprávy o zdravotním stavu matky žalovaného atd.). Stejně tak skutková zjištění odvolacího soudu stran podmínky vlastního bytu nemají podle něho oporu v provedeném dokazování, zejména uváží-li se, že o jejím naplnění lze uvažovat jen v případě komplexního uspokojení potřeb žalovaného a v řízení byla jasně prokázána omezená možnost uspokojovat tyto potřeby v bytě svědkyně P. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. 8. 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že rozhodnutí (právní závěr o tom, že žalovaný nežil ve společné domácnosti se svou matkou) vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal

v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů a s tím související odlišné verzi skutkového stavu věci. Dovolatel však opomíjí, že v odvolání proti v pořadí prvému rozsudku soudu prvního stupně sám poskytl tvrzení, že v roce 1996 opustil společnou domácnost vedenou se svojí manželkou (v čem je implikován údaj, že ji předtím založil), že i svědek P. P. potvrdil, že žalovaný se do bytu matky vrátil po rozvodu v roce 1987, pak se zase oženil a pak se zase vrátil v roce 1996 a že tedy logicky stíhalo žalovaného důkazní břemeno o tom, kdy opustil společnou domácnosti s E. P., aby se vrátil znovu k matce, a že v důsledků skutečností, které vyšly najevo v řízení pod sp. zn. 25 P 37/2001, neostál jeho údaj o tom, že to bylo ještě před úmrtím matky. Pokud tedy jde o skutková zjištění, nejedná se o srovnatelný skutkový stav jako v řízení, v němž byl vydán nález ústavního soudu, na který odkazuje žalovaný, a byt manželky i při větším počtu osob, které tam žily, nebyl objektivně nezpůsobilý k založení společné domácnosti. Odvolací soud tak nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů a argumentace dovolatele není způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmu soužití s nájemcem v bytu ve společné domácnosti v den jeho smrti, jak je obsažen v § 706 odst. 1 obč. zák.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Při posuzování otázky, zda byl naplněn předpoklad existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemkyní matkou a žalovaným, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že žalovaný byl sice přihlášen k trvalému pobytu v bytě své matky, že však založil společnou domácnost s E. P., se kterou má dvě děti a se kterou uzavřel manželství a žil s ní v bytě a odstěhoval se od ní zpět do bytu po své matce až v září 1997, tedy až za dva měsíce po úmrtí matky. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že v daném případě žalovaný neunesl důkazní břemeno o naplnění předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti , tj. o podmínce existence trvalého společného soužití nájemkyně a žalovaného ve společné domácnosti, a mimo jiné na tomto základě uzavřel, že na žalovaného smrtí matky nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Nelze přisvědčit názoru žalovaného, že pro hodnocení existence jeho společného soužití s matkou bylo právně irelevantní jeho soužití ve společné domácnosti s E. P. v bytě. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1303/2002, ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1793/2002, ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 1976/2002).

Dovolatel dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnil skutková zjištění týkající se společného nájmu k bytu a prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak zpochybnil právní závěr, že není naplněn další předpoklad (kumulativně) stanovený v § 706 odst. 1 obč. zák., a to, že nemá vlastní byt.

Dříve než se dovolací soud těmito dalšími dovolacími důvody zabýval, posuzoval, zda obsahové vymezení dovolacích důvodů činí takové zkoumání potřebným. Přitom vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 86, ročník 1998, sešit 12. Podle těchto závěrů, jestliže uplatněný nárok závisí na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich. Soud pak neprovádí dokazování, která se váží k dalším znakům skutkové podstaty. To pro danou věc znamená, že musí li být splněny předpoklady v § 706 odst. věta první (žití ve společné domácnosti ke dni úmrtí nájemce a absence vlastního bytu) kumulativně, pak nenaplnění jednoho z nich postačí k nepřiznání práva na přechod nájmu bytu a je nadbytečné zabývat se tím, zda byl naplněn druhý z těchto předpokladů. Právní postavení dovolatele by se tím nezměnilo. Za tohoto stavu dovolací soud již nepřezkoumával další dovolací důvody, které se váží k druhému z předpokladů pro přechod nájmu bytu.

Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu