26 Cdo 1433/2006
Datum rozhodnutí: 07.06.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1433/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. o. d. K., v likvidaci, zastoupenému advokátem, o zaplacení 676.007,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 127/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 182/2005-246, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 9 C 127/2002-199, uložil žalovanému zaplatit žalobci 676.007,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.) a zavázal ho zaplatit žalobci náklady soudního řízení (výrok II.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č. j. 23 Co 182/2005-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.


Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že J. J. (otec žalobce) byl oprávněnou osobou podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon 42/1992 Sb. , neboť splnil podmínku členství u žalovaného ke dni 30. 11. 1991, na kterou uvedené ustanovení váže postavení oprávněné osoby. Dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 28. 1. 1992, vznikl otci žalobce v souvislosti s transformací žalovaného (přizpůsobení vnitřních právních poměrů obchodnímu zákoníku) nárok na vypořádání jeho účasti na majetku družstva. Ještě před schválením transformačního projektu valnou hromadou oprávněných osob, které proběhlo 24. 10. 1992, otec žalobce dne 27. 4. 1992 zemřel a nestal se členem transformovaného družstva. Jeho členství v družstvu zaniklo podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění pozdějších předpisů. Podle rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 6. 1994, č.j. D 652/92-18, Nd 494/93, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 1997, č. j. D 652/92-22, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstaviteli J. J. uzavřená mezi pozůstalou manželkou H. J. a pozůstalým synem J. J., nabyl majetkový podíl zůstavitele vůči žalovanému ve výši 496.768,26 Kč pozůstalý syn žalobce. Soudy obou stupňů dále zjistily, že majetkový podíl 496.768,26 Kč (jímž byla vypořádána účast otce žalobce na majetku družstva) byl vypočten v souvislosti s transformačním projektem žalovaného nesprávně. Bylo vycházeno z chybné výměry zemědělské půdy, převzaté družstvem od právních předchůdců žalobce a užívané družstvem, nebyly správně aplikovány koeficienty pro výpočet náhrad stanovené nařízením vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, dále jen nařízení vlády č. 20/1992 Sb. , a nebyla zohledněna paušální náhrada za dva koně ve výši 80.000,- Kč. Soudy shledaly, že majetkový podíl je správně představován hodnotou náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby vnesené do družstva určených podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. ve výši 430.041,- Kč, hodnotou náhrady za zemědělskou půdu užívanou žalovaným ve výši 134.160,- Kč, hodnotou náhrady za roky odpracované v družstvu ve výši 32. 256,- Kč a hodnotou náhrady za užívání majetku vneseného do družstva ve výši 79.550,- Kč a že celkem činil majetkový podíl otce žalobce 676.077,- Kč.


Po právní stránce soudy obou stupňů dovodily, že nárok otce žalobce na majetkový podíl z transformace jeho úmrtím nezanikl, nýbrž podle § 460 obč. zák. přešel na žalobce jako jeho dědice. Výše nároku nebyla podle názoru soudů obou stupňů omezena výpočtem provedeným v transformačním projektu, v němž byl majetkový podíl vyčíslen nižší částkou, neboť v daném případě bylo provedeno vyčíslení náhrady podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. v transformačním projektu evidentně nesprávně.


Proti rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatnil jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkaz posudkem znalce o správnosti výpočtu majetkového podílu, jak žalovaný v průběhu řízení navrhoval, a tím nezjistil správnou výši nároku. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů vyšly z vyčíslení nároku, jak jej provedl sám žalobce. Přitom žalovaný nepokládá za správné ani vyčíslení provedené žalobcem, ale ani vyčíslení provedené jím samotným v souvislosti s transformačním projektem. Právě proto měl být navrhovaný důkaz proveden. Nesprávné právní posouzení žalovaný váže k existenci nároku a spatřuje je v tom, že soudy obou stupňů v daném případě dovodily přechod práv a povinností z oprávněné osoby na dědice podle § 460 obč. zák. Žalovaný namítá, že § 14 zákona č. 42/1992 Sb. obsahuje taxativní výčet osob a podmínek, které tyto osoby musí splnit, aby je bylo možné považovat za osoby oprávněné. Oprávněná osoba má podle transformačního zákona řadu práv a povinností (právo účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, právo být volen členem transformační rady, právo na odkoupení podílů, právo hlasovat, právo rozhodnout se, zda bude členem transformovaného družstva), žádné z těchto práv však není převoditelné na třetí osobu, pouze jediné právo oprávněné osoby, a to nárok na vydání, resp. vypořádání, majetkového podílu, je majetkovým právem převoditelným na jiného podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; zbylá práva a povinnosti osob oprávněných tak zanikají jejich smrtí. Žalovaný dále namítá, že otec žalobce zemřel ještě před tím, než mu vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu, a ještě před tím než došlo k transformaci družstva. Žalobce měl tedy vůči žalovanému uplatnit nárok z vyúčtování vzájemných práv a závazků (podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb.). To však neučinil. Závěrem navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a v plném rozsahu odkázal na svá dřívější vyjádření ve věci. Závěrem navrhl dovolání zamítnout, popř. odmítnout, a uložit žalovanému povinnost uhradit mu náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v tomto případě odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Pokud tedy dovolatel namítá existenci vady řízení spočívající v neprovedení jím navrženého důkazu (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), je třeba uvést, že k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.


Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolatelem vytýkané právní posouzení, že právo na majetkový podíl v žalovaném družstvu smrtí oprávněné osoby, jejíž postavení vyplývá z ustanovení § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. a která se nestala členem transformovaného družstva, nezaniklo, nýbrž že přešlo na dědice.


Rozhodovací praxe dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v tom, že právní režim nároku člena družstva na vypořádání jeho účasti na majetku družstva ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. se odlišuje podle toho, zda se stal či nestal členem transformovaného družstva. Jestliže se člen družstva, který je oprávněnou osobou podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., stane členem transformovaného družstva (jež se podle ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. zápisem změny stanov do obchodního rejstříku považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku), řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními § 233 a 234 obch. zák. Naproti tomu nestane-li se člen družstva, jemuž vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem družstva po transformaci, řídí se vypořádání jeho podílu ustanoveními § 13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura v sešitu 3, ročník 2002, pod poř. č. 58, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 518/ 2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 7, ročník 2005 pod poř. č. 104, kde se Nejvyšší soud vyslovil i k otázce věcné příslušnosti soudů k projednání toho či onoho nároku a nověji i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005). V dané věci jde o druhý z obou případů. K otázce přechodu práva za takto předpokládaného skutkového stavu se však Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1223/96 (kde rovněž osoba oprávněná podle § 14 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb. zemřela ještě před schválením transformačního projektu). Nejvyšší soud tam dovodil, že nárok oprávněné osoby na stanovení majetkového podílu při transformaci družstva, vyjádřený penězi, je nesporně nárokem majetkovým, a to nejen v části týkající se majetku oprávněně užívaného družstvem, ale i v části vypočtené u členů družstva podle odpracovaných let. Transformační zákon nemá žádné ustanovení o tom, že by toto majetkové právo oprávněné osoby, založené zákonem, zaniklo v případě její smrti. Pokud takovou úpravu neobsahuje, nastupují právní vztahy upravené jinými právními předpisy. Právní důsledky smrti fyzické osoby pak upravuje občanský zákoník. Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. To znamená, že majetek zůstavitele, jímž jsou nejen věci, ale i majetková práva, přechází se všemi právy a povinnostmi, které v den smrti náležely zůstaviteli, na jeho dědice. Na dědice nepřecházejí jen práva a povinnosti, které smrtí zůstavitele zanikají (§ 579 odst. 2 obč. zák.) . Ani novější judikatura nezaznamenala ohledně tohoto dříve vysloveného názoru odklon. Například v rozsudku ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, sešit 10, ročník 2002, pod poř. č. 188, Nejvyšší soud uvedl: jestliže oprávněná osoba splní podmínky stanovené transformačním zákonem, vzniká ji vůči družstvu nárok na vypořádání jejího majetkového podílu, tj. pohledávka za družstvem. Pro tuto pohledávku platí - v rozsahu ve kterém transformační zákon nemá odchylnou úpravu - úprava pohledávek v občanském a obchodním zákoníku a dále pak ještě Zda bude v konkrétním případě aplikována úprava občanského nebo obchodního zákoníku pak závisí na tom, zda osoba, která nárok uplatňuje (popřípadě její právní předchůdce), byla či nebyla členem transformujícího se družstva . Stejně tak v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 3016/2000, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura sešit 9, ročník 2002, pod poř. č. 170, Nejvyšší soud dovodil: Zařazení oprávněné osoby do transformačního projektu není podmínkou vzniku nároku na vydání (vypořádání) majetkového podílu z transformace a v dalším rozsudku ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura v sešitu 10, ročník 2002, pod poř. č. 188, Nejvyšší soud uvedl: Ustanovení § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. neváže postavení oprávněné osoby na nic jiného, než na členství v družstvu k rozhodnému dni, kterým je 30. 11. 1991 . Také v rozsudku ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 169/2001 Nejvyšší soud uvedl: Ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace účastníci nedohodli, je nutné vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu . Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto již dlouhodobě ustálena v tom, že majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v § 13 odst. 2 nebo odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li zákon č. 42/1992 Sb. jinak, a vztahuje se na něj ustanovení § 460 obč. zák.


Názor odvolacího soudu odpovídá shora uvedené judikatuře a je proto v souladu s hmotným právem.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § § 3 odst. 1 bod 6. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 1.439,25 Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 7. června 2007


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu