26 Cdo 1431/2014
Datum rozhodnutí: 17.06.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 574 odst. 2 obč. zák.



26 Cdo 1431/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. P. G. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město , se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, IČO 00034771, zastoupenému JUDr. Kateřinou Nečasovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, o zaplacení částky 576.365,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 133/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 30 Co 359/2013-415, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.426,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Nečasové, advokátky se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 35 C 133/2005-353, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 576.365,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 2 % úroku z prodlení z částky 576.365,- Kč od 1. 5. 2004 do 7. 5. 2004 zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a zavázal žalovaného zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 30 Co 359/2013-415, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 576.365,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 5. 2004 do zaplacení zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III.). Zjistil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 6. 5. 2002 pronajal žalovaný žalobci nebytové prostory o ploše 153,5 m2 na adrese Z., P. a že nájemní vztah skončil výpovědí žalovaného pro neplacení nájemného k datu 30. 4. 2004. Dne 16. 4. 2004 sepsali účastníci protokol o fyzickém předání a převzetí nebytového prostoru, v jehož článku 2. 2. předávající (žalobce) prohlásil, že k datu ukončení nájmu 31. 4. 2004 (správně 30. 4. 2004) jsou, respektive budou, veškeré závazky vztahující se k uvedenému prostoru vypořádány, a v článku 2. 4. je uvedeno, že obě strany konstatují, že k datu předání a převzetí prostor nemají vůči sobě, vyjma případných závazků z vyúčtování záloh, žádné pohledávky ani závazky ve vztahu k ukončovanému nájemnímu vztahu a že je nebudou ani v budoucnu uplatňovat. Obsah těchto ujednání vyložil odvolací soud (s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům) tak, že mezi účastníky došlo dne 16. 4. 2004 k písemné dohodě, kterou se žalobce vůči žalovanému vzdal ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), svého práva na náhradu za zhodnocení nebytového prostoru, které mu náleželo podle ustanovení § 667 odst. 1 poslední věta obč. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dodal, že s ohledem na dispozitivní povahu ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. je uzavřená dohoda platná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předmětná otázka hmotného práva má být v dané věci posouzena jinak než v judikatuře použité odvolacím soudem. Za rozhodnou otázku hmotného práva (s odkazem na ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák.) považuje, zda se lze platně vzdát nároku vzniklého podle ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy nájemce nebytového prostoru již vynaložil náklady, kterými došlo ke zhodnocení pronajatého nebytového prostoru, avšak nárok na proplacení tohoto zhodnocení mu vznikne až v budoucnu skončením nájemního poměru. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Protože předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané do 31. 12. 2013, tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým byl mimo jiné zrušen zákon č. 40/1964 Sb., je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava platná v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
Otázkou, zda lze dohodou stran vyloučit právo na náhradu za zhodnocení pronajaté věci dle ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák., se dovolací soud zabýval a opakovaně dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012), že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání, proto nelze takovou dohodu kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv podle § 574 odst. 2 obč. zák. N eplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle § 574 odst. 2 obč. zák. může totiž nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popřípadě jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001). Odvolací soud z názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu při svém právním posouzení věci vycházel a jeho rozhodnutí je s nimi v souladu.
Pro úplnost zbývá dodat, že námitkami směřujícími proti výkladu ujednání v předávacím protokolu ze dne 16. 4. 2004, uplatnil dovolatel podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy (ujednání) nebo vůli účastníků, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu