26 Cdo 1402/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1402/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované A. J., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 223/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č.j. 13 Co 207/2003-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, č.j. 13 C 223/97-53, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovanému ve 3. patře domu čp. 1015 v P., K. 11 (dále jen předmětný byt nebo byt ), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaná, a žalobci uložil povinnost vyklidit předmětný byt do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č.j. 13 Co 207/2003-217 (v písemném vyhotovení označen 13 Co 207/03-217), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů posoudily věc podle § 705 odst. 1 a 3 a § 712 odst. 6 občanského zákoníku a dovodily, že nájemkyní předmětného bytu byla původně matka žalované, že po jejím odstěhování přešlo právo nájmu na žalovanou, že uzavřením manželství (8. 9. 1992) se účastníci stali společnými nájemci bytu, že toto právo společného nájmu nezaniklo tím, že se žalovaná odstěhovala ke svému současnému manželovi do P., neboť byt neopustila trvale, ale odešla z něj z důvodu vyhrocených vztahů mezi účastníky s úmyslem se do něj vrátit. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 5. 1995, o dalším užívání bytu se účastníci nedohodli, vedli dokonce spor o úpravu užívání, jsou tak splněny podmínky pro zrušení práva společného nájmu. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nemá vlastní byt, neboť prostory v P., kde žalovaná nyní bydlí, nejsou stavebně určeny k trvalému bydlení, a ani žalobce v domě, jehož je spoluvlastníkem, nemá zajištěno bydlení, s přihlédnutím k zájmům nezletilého syna účastníků, který byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalované, a k jejím zásluhám na získání bytu určily výlučnou nájemkyní bytu žalovanou. Vyklizení žalobce vázaly na zajištění náhradního ubytování. Zatímco soud prvního stupně formu bytové náhrady odůvodnil poukazem na to, že žalovaná nemohla po dlouhou dobu právo nájmu realizovat, přestože o to usilovala, odvolací soud v této souvislosti zdůraznil především okolnost, že žalobce měl možnost některý z bytů v domě, jehož je spoluvlastníkem, využít k vyřešení své bytové situace, což neučinil, přičemž v letech 1995-1997 došlo nejméně ve třech případech ke změně bytů v tomto domě na nebytové prostory.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupený advokátem) dovolání. Neuvedl, z jakého ustanovení občanského soudního řádu dovozuje přípustnost dovolání, ani pod jaká ustanovení podřazuje uplatněné dovolací důvody. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke zpětvzetí žaloby, aniž by o něm rozhodl podle § 222a o.s.ř., a že jednal v jeho nepřítomnosti, ač žalobce byl v pracovní neschopnosti, což doložil. Namítal, že spor ztratil opodstatnění, jelikož v jeho průběhu došlo k privatizaci bytu a žalobce se stal jeho vlastníkem, neboť žalovaná na nabídku koupě nereflektovala. Tím došlo dle názoru dovolatele k zániku nájmu splynutím. Tato závažná hmotněprávní skutečnost měla být dle dovolatele hodnocena ve vztahu ke zpětvzetí návrhu , což se však nestalo, protože žalobce nedostal možnost přednést své stanovisko před odvolacím soudem. Konečně dovolatel vyčítá odvolacímu soudu, že pominul vstup nezletilého syna P. T. do řízení jako vedlejšího účastníka i návrh na vstup dalšího vedlejšího účastníka nezletilého syna M. B. Dovolatel se domnívá, že zájmy nezletilých na řádné výchově (konkrétně na možnosti ubytování v rodině otce pro případ změny výchovy, o níž probíhá soudní řízení) se musí promítnout i do tohoto sporu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K výzvě Nejvyššího soudu České republiky žalobce po poučení, že nemá-li sám právnické vzdělání, musí podat dovolání prostřednictvím advokáta, předložil plnou moc udělenou advokátovi a jím sepsané dovolání, jež je obsahově zcela shodné s dovoláním, které podal sám.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění byť dodatečného podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. v dané věci dovolání přípustné není, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatel však s přihlédnutím k obsahu dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. uplatňuje skutečnost (nabytí předmětného bytu do svého výlučného vlastnictví), kterou v řízení před odvolacím soudem neuplatnil. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit.



K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (mezi něž patří i dovolatelem namítané jednání soudu v nepřítomnosti účastníka, nerozhodnutí o zpětvzetí žaloby dle § 222a o.s.ř. a opomenutí jednat s vedlejšími účastníky, popř. rozhodnout o návrhu na vstup vedlejších účastníků do řízení), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, byl by proto povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož však žalované v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevnikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. srpna 2005



JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu