26 Cdo 1393/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 41 obč. zák.




26 Cdo 1393/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce O. K., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Nám. Starosty Pavla 40, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem Praha 2, Tyršova 7, o umožnění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 9 C 85/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č.j. 17 Co 51/2009-45, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Miroslava Synka, advokáta se sídlem Praha 2, Tyršova 7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 17 Co 51/2009-45, potvrdil rozsudek ze dne 30. 4. 2008, č.j. 9 C 85/2007-25, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost umožnit žalobci užívání bytu č. 7, I. kategorie, v 1. poschodí domu č.p. v B. ulici v P. 6 (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a toto užívání bytu žalobcem strpět a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci (manželé) uzavřeli dne 21. 1. 2002 dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen Dohoda o vypořádání ), v níž si mimo jiné sjednali, že do výlučného vlastnictví žalobce připadne věc uvedená pod položkou 16 (tj. rekreační domek se zahradou o výměře 400 m2 v k.ú. Rakovník ), že téhož dne uzavřeli rovněž dohodu o nájmu bytu po rozvodu manželství (dále též jen Dohoda o nájmu ), dle které se po rozvodu manželství stane výlučnou nájemkyní předmětného bytu žalovaná, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2002, č.j. 9 C 8/2002-12, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2002, že žalobce se domáhal v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 6 C 73/2004, určení, že je výlučným vlastníkem rekreační nemovitosti č.p. 68 se zastavěným pozemkem p. č. 41, zahradou p.č. 69 v k.ú. a obci Nesuchyně (dále též jen předmětná nemovitost ), že jeho žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 6 C 73/2004, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp.zn. 62 Co 172/2005, zamítnuta s tím, že soudy obou stupňů shledaly Dohodu o vypořádání částečně neplatnou, a to v bodě II., položce 16, neboť nemovitost zde uvedená byla neurčitě, nedostatečně, a pokud jde o katastrální území i chybně označena. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že Dohoda o vypořádání je neplatná jen v části týkající se předmětné nemovitosti, že její částečná neplatnost nemůže mít vliv na platnost Dohody o nájmu, která je zcela samostatnou dohodou a že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se tak stala žalovaná. Dodal, že Nejvyšší soud sice ve svém rozhodnutí publikovaném pod PR č. 6/1998 dovodil, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze ve smyslu § 41 obč.zák. oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. V dané věci se však smlouva, jež byla shledána částečně neplatnou, týkala majetkového vypořádání, žalobce se však svého práva domáhá na základě údajné neplatnosti druhé ze smluv, týkající se již pouze nájemního práva. Částečná neplatnost Dohody o vypořádání tak ani s poukazem na vůli účastníků nemůže způsobit neplatnost Dohody o nájmu; navíc jde o úkony obsahově oddělitelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má po právní stránce zásadní význam, neboť soudy řešily právní otázku, která již byla Nejvyšším soudem ČR posouzena rozdílně . Poté, co shrnuje dosavadní průběh řízení, vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně vyložily ustanovení § 41 obč.zák., které zároveň cituje. Uvádí, že v dané věci byly předmětné dohody uzavřeny v souvislosti s rozvodovým řízením účastníků v souladu s ustanovením § 24a zákona o rodině, tvoří tak nedílný celek, neboť jde o právní úkon, kterým si účastníci uspořádali dle citovaného ustanovení své majetkové vztahy a práva a povinnosti společného bydlení pro dobu po rozvodu. I když soudy v daném případě nezkoumaly vůli účastníků, je zřejmé, že ujednání o tom, že výlučnou nájemkyní bytu nadále bude žalovaná, bylo protiplněním k tomu, že na základě neplatného ujednání se měl stát výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 952/2002, v němž se uvádí, že z povahy dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vyplývá, že její určitou (neplatnou) část nelze oddělit od jejího ostatního obsahu ve smyslu § 41 obč.zák. a proto je taková dohoda neplatná jako celek. Je proto toho názoru, že v daném případě je neplatná celá Dohoda o vypořádání včetně Dohody o nájmu a že je tak stále oprávněným nájemcem předmětného bytu. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím. Vyvrací dovolací námitky a poukazuje na to, že mezi ní a vlastníkem předmětného bytu došlo k uzavření nové nájemní smlouvy, že žalobci byl zrušen údaj o trvalém pobytu na adrese bytu a že žaloba v dané věci je pouze reakcí žalobce na podanou žalobu na zrušení spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř, jímž je možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel sice výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Dohoda o nájmu je platná, přičemž v této souvislosti soudům obou stupňů vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 41 obč.zák.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků dohody, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o platnosti Dohody o nájmu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků Dohody o vypořádání a Dohody o nájmu a jak měl být projev jejich vůle interpretován (tj. že ujednání o tom, že žalovaná se stane výlučnou nájemkyní bytu, bylo protiplněním k tomu, že žalobce se stane vlastníkem předmětné nemovitosti), napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však (jak je uvedeno již výše) nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávnou aplikaci ustanovení § 41 obč.zák. pak namítá toliko jako důsledek nesprávných skutkových zjištění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp.zn. 30 Cdo 952/2002, na projednávanou věc nedopadá, neboť v něm jde toliko o platnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů), nikoliv případných dalších dohod souvisejících s rozvodem manželství.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. října 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu