26 Cdo 1392/2014
Datum rozhodnutí: 20.08.2014
Dotčené předpisy: čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb., § 101 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 1392/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně Joštovy realitní kanceláře JORK, spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15051226, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, o zaplacení 2.543.474,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 17/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 293/2012-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 27 C 17/2010-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.543.474,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 377.505,- Kč od 27. 7. 2010 do zaplacení, z částky 261.501,- Kč od 2. 4. 2011 do zaplacení, z částky 250.858,- Kč od 5. 2. 2011 do zaplacení, z částky 375.562,- Kč od 10. 9. 2010 do zaplacení, z částky 374.764,- Kč od 9. 9. 2010 do zaplacení, z částky 262.840,- Kč od 13. 8. 2010 do zaplacení, z částky 263.721,- Kč od 17. 10. 2010 do zaplacení, z částky 376.723,- Kč od 17. 10. 2010 do zaplacení a rozhodl o nákladech státu a účastnic řízení. Žalovanou částku přiznal žalobkyni jako náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu v důsledku protiústavní regulace nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) s tím, že (důvodně) vznesenou námitku promlčení zhodnotil jako rozpornou s dobrými mravy.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 29 Co 293/2012-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé (tak, že žalobu na zaplacení částky 2.543.474,- Kč s příslušenstvím zamítl) a ve výrocích o nákladech státu a nákladech účastnic a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé žalobkyni jako pronajímatelce bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je promlčeno, neboť se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť k promlčení nároku došlo nečinností žalobkyně za stavu, kdy žalovaná uplatnění nároku žalobkyně nebránila ani jí neudržovala v naději, že jej splní dobrovolně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen o. s. ř. , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod číslem 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (zda se nárok na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva řídí obecnou právní úpravou promlčení podle občanského zákoníku a jak je na onu námitku promlčení třeba nahlížet) posouzena jinak.

Z uvedené judikatury plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, že běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění.

V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). Neshledal-li odvolací soud na straně ani jedné z účastnic konkrétní důvody, které bránily žalobkyni uplatnit nárok včas, není jeho úvaha nepřiměřená.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu