26 Cdo 1386/2000
Datum rozhodnutí: 26.09.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1386/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Družstva vlastníků domů K. 579, 580, 581, zastoupeného advokátkou, proti žalované B. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 267/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 1999, č. j. 23 Co 262/99-30, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 1999, č. j. 23 Co 262/99-30, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. března 1999, č. j. 8 C 267/98-11, ve výroku III. jen tak, že vyklizovací povinnost žalované byla stanovena do patnácti dnů po zajištění přístřeší, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. března 1999, č. j. 8 C 267/98-11, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 01 o velikosti 3+1 s příslušenstvím I. kategorie v 1. podlaží domu č.p. 579 v P., K. 1" (dále jen předmětný byt", resp. byt"), výrokem označeným jako II. určil, že nájemní poměr končí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, výrokem označeným jako III. uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, a výrokem označeným jako IV. rozhodl, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

K odvolání žalobce proti výroku III. citovaného rozsudku (výroku, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu vázána na zajištění náhradního bytu) a výroku IV. o nákladech řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. září 1999, č. j. 23 Co 262/99-30, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. jen tak, že povinnost žalované byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat stanovil do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Jinak ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; na základě učiněných zjištění totiž dovodily, že v důsledku neplacení nájemného žalovanou po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák."). Zatímco soud prvního stupně uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, odvolací soud rozhodl o splnění vyklizovací povinnosti do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Protože podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. se vyklizení bytu váže na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu, jen tehdy, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, pak v případě žalované, u níž naplnění uvedených předpokladů nedovodil, postačí při vyklizení ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák. poskytnout pouze přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho měnícímu výroku o věci samé, tj. výroku o bytové náhradě, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, citovala rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního posouzení věci v otázce přisouzené bytové náhrady; odvolací soud totiž v tomto ohledu podle názoru žalované nesprávně aplikoval ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. a přisoudil jí toliko přístřeší, ačkoliv z důvodů naplnění předpokladů uvedených v § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. měl správně použít právě toto ustanovení a vázat tak její vyklizení z bytu na zajištění náhradního bytu. Z obsahu dovolání vyplývá, že byť žalovaná v současné době žije v předmětném bytě sama, pokládá za naplněný předpoklad rodiny s nezletilými dětmi" ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Tvrdí totiž, že její nezletilá dcera M. H. byla svěřena do výchovy prarodičů pouze z důvodu nepříznivého zdravotního stavu matky (žalované), způsobeného její duševní poruchou, a není pro případ zlepšení zdravotního stavu vyloučen její návrat do péče matky, k čemuž je ovšem zapotřebí odpovídajících bytových podmínek. Za nesprávný žalovaná pokládá rovněž závěr, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Trpěla-li totiž duševní poruchou, jíž je rozvrácena logika jejího myšlení a významně postižena emotivita a v důsledku toho nebyla způsobilá zajišťovat základní sociální potřeby své dcery, lze dovodit, že vzhledem k popsané duševní poruše nebyla způsobilá ani pravidelně platit nájemné a posoudit důsledky tohoto jednání. Navíc s ohledem na popsaný zdravotní stav byla řadu měsíců bez náležitého finančního zajištění a také z tohoto důvodu nájemné neplatila. Podle žalované odvolací soud pochybil také proto, že ač vzal za zjištěno, že v průběhu řízení uhradila žalobci z titulu dlužného nájemného částku 60.000,- Kč, tak při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných toto zjištění pominul. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vznesl pochybnosti o způsobilosti žalované k právním úkonům a poté rovněž namítl, že žalovaná uplatněné dovolací důvody nijak nekonkretizovala. Jde-li o namítaný přechodný stav v otázce výchovy a výživy nezletilé M. H., zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je rozhodný stav ke dni vydání rozsudku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl".

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku o věci samé (výroku o bytové náhradě) je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. ve výroku o bytové náhradě a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.



K pochybnostem žalobce ohledně způsobilosti k právním úkonům u žalované je zapotřebí uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům a ani v ní nebyla omezena; ve vztahu k ní ani žádné řízení v tomto ohledu neprobíhá.

Především dovolací soud neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzal rovněž v úvahu, že propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, tj. měnícího výroku o bytové náhradě, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Napadený rozsudek byl proto přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o výklad ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák., konkrétně pak o odpověď na otázku, zda - s přihlédnutím k učiněným zjištěním - lze vyklizení žalované z bytu vázat na zajištění náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. či zda v případě žalované postačí poskytnout jako bytovou náhradu (svého druhu) podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. pouze přístřeší.

Dovoláním nebylo zpochybněno zjištění, že v předmětném bytě žila pouze žalovaná, a že její nezletilá dcera M. H. byla rozhodnutím soudu svěřena do výchovy prarodičů.

Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je ve vztahu k ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním.

Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., může tedy soud ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. rozhodnout, že nájemce má při vyklizení právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně". Uvedený postup, tj. postup podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tedy nepřipadá v úvahu za situace, kdy jeden z uvedených předpokladů, v daném případě předpoklad rodiny s nezletilými dětmi", naplněn není; v takových případech se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.).

Postup podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. není namístě především za situace, kdy ve vyklizovaném bytě žije, jako v posuzovaném případě, pouze jedna (zletilá) osoba žalovaná, tedy není-li naplněn jeden ze dvou normovaných předpokladů, a to předpoklad rodiny s nezletilými dětmi". Přitom při rozhodování nelze přihlížet k okolnosti, která může, avšak nemusí, v budoucnosti nastat, tj. v daném případě k tomu, že nezletilá M. H. by mohla být opět především v závislosti na zlepšení zdravotního stavu žalované svěřena z výchovy prarodičů do výchovy žalované. Je tomu tak proto, že pro rozsudek, jak správně zdůraznil již odvolací soud, je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., použitelné ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení).

Z výše uvedeného vyplývá, že nejde-li v případě žalované o rodinu s nezletilými dětmi", nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda jsou případně dány důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl v tomto ohledu použit opodstatněně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl v části výroku III. o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 22. října 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. září 2001

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu