26 Cdo 1385/2005
Datum rozhodnutí: 29.03.2006
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1385/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně S., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované H. E., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 34/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co 421/2004-253, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č. j. 7 C 34/2001-96, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit (do tří dnů od právní moci rozsudku) byt č. 13, I. kategorie, o velikosti 2+1, ve 3. poschodí domu čp. 995, v ulici N., v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. dubna 2004, č. j. 7 C 34/2001-231, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby do tří měsíců od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidila a vyklizený předala žalobkyni. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co 421/2004-253, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal především za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce otec žalované J. P., že žalovaná původně žila se svým manželem Ing. arch. V. E. a dvěma dětmi v bytě v P., Š. 1104 (dále jen byt v P. ), že byt v P. byl v roce 1984 přidělen (a poté odevzdán do užívání) manželu žalované jako byt podnikový, že v roce 1995 se žalovaná přihlásila k pobytu v předmětném bytě, že tehdy začal její manžel využívat jednu místnost v bytě k podnikatelským účelům a že od této doby žalovaná pečovala o svého otce a starala se rovněž o rodinu (manžela a děti). Dále vzal za zjištěno, že po operaci v říjnu 1999 se zdravotní stav J. P. zhoršil, že v téže době se žalovaná se svými osobními věcmi přestěhovala do předmětného bytu, v němž pokračovala v péči o otce, že nešlo o odstěhování se z bytu v P. v úmyslu trvale zrušit manželské soužití, že vzhledem k tomu i nadále žila ve funkčním manželství s Ing. arch. V. E., že nepřerušila ani soužití s dětmi, z nichž jedno bylo dosud nezletilé, a že od této doby v bytě v P. přespávala tak jednou za čtrnáct dnů. Nakonec vzal za prokázáno, že J. P. dne 1. února 2000 zemřel a že ve věci žalobkyně H. E. proti žalované S., s.r.o., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2004, č. j. 14 Cmo 497/2003-58, který nabyl právní moci dne 5. května 2004, určil, že žalobkyně (v tomto řízení žalovaná) je společníkem žalované společnosti (v tomto řízení žalobkyně). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaná jako společnice žalobkyně má nepochybně práva a povinnosti v rozsahu daném jejím obchodním podílem, jehož výše se určuje podle poměru vkladu k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění dále jen obch. zák. , resp. obchodní zákoník ), a pokračoval, že z obecných ustanovení (§ 56 a násl. obch. zák.) a ani z ustanovení speciálních (§ 113 a násl. obch. zák.) však nelze dovodit, že výkon práv společníka je vázán ke konkrétní části majetku společnosti nebo že je dokonce spojen, je-li majetkem společnosti bytový dům, s právem nájmu konkrétního bytu . Za této situace se následně zabýval posouzením, zda se žalovaná mohla stát nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Zde předně dovodil, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplnění předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu trvalosti soužití, neodstěhovala-li se žalovaná do předmětného bytu s úmyslem trvale zrušit manželské soužití a žila-li i nadále ve funkčním manželství a pečovala o děti i poté, co se na podzim roku 1999 přestěhovala se svými osobními věcmi do předmětného bytu za účelem péče o nemocného otce. Kromě toho s odkazem na konstantní judikaturu (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97) dovodil, že je vyloučeno, aby za trvání funkčního manželství založil jeden z manželů zároveň další společnou domácnost. Následně rovněž dovodil, že nebyl naplněn ani předpoklad neexistence vlastního bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Bylo tomu tak podle odvolacího soudu proto, že právo osobního užívání podnikového bytu (bytu v P.) manžela žalované se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na jeho právo nájmu bytu, nikoli tedy na právo společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 dále jen obč. zák. ), a i když žalované a jejímu manželovi ve vztahu k bytu v P. nevzniklo právo společného nájmu bytu, zůstalo jí v rozhodné době (ke dni úmrtí jejího otce) zachováno právo užívání bytu odvozené od nájemního práva jejího manžela s případným právem na zajištění přiměřeného náhradního bytu při splnění podmínek ust. § 713 obč. zák. . Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že na žalovanou právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neboť vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti a ani předpoklad neexistence vlastního bytu, tj. ani jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především vylíčila průběh odvolacího řízení, které předcházelo zrušujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129. Současně uvedla, že ačkoliv se v řízení před soudem prvního stupně dostalo účastníkům vyčerpávajícího poučení ve smyslu § 119a o.s.ř., připustil odvolací soud v tomto odvolacím řízení v systému neúplné apelace v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř. důkaz listinou (kupní smlouvou uzavřenou mezi Družstvem SD a Č., a. s., ze dne 19. dubna 2000, doručenou odvolacímu soudu až dne 3. června 2002), kterýžto důkaz mohla žalobkyně uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně. Současně namítla, že odvolání žalobkyně proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně nesplňovalo náležitosti odvolání ve smyslu § 205 o.s.ř. a navíc v tomto odvolacím řízení odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 212 o.s.ř. nad rámec mezí, ve kterých se odvolatelka v odvolání přezkoumání domáhala. Dále uvedla, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy vztahující se k existenci společné domácnosti s jejím otcem v předmětném bytě. Tvrdila, že domácnost s manželem vedenou v bytě v P. opustila trvale s úmyslem se tam již nevrátit a také se tam nikdy nevrátila. K tomu jí motivovalo zejména těžké onemocnění otce vyžadující každodenní a trvalou péči o něj, dále dohoda v rodině, že předmětný byt připadne po smrti otce jí, a také dohoda s manželem, že byt v P. přenechají již dospělému synovi; takto změněný model manželství sice není podle dovolatelky obvyklý, avšak šlo o takový způsob, který odpovídal vzniklé výjimečné situaci a svobodné vůli manželů. Za této situace pokládala skutková zjištění odvolacího soudu za ničím nepodložené dedukce. Z těchto důvodů se neztotožnila ani se závěrem, že nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Zpochybnila rovněž správnost závěru týkajícího se existence vlastního bytu. Zde uvedla, že k bytu v P. nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely a navíc členská práva a povinnosti v Družstvu SD Š. 1104 včetně nájmu (práva na uzavření nájemní smlouvy) byly dohodou ze dne 6. listopadu 1999 převedeny na syna J. E., který se posléze stal nájemcem tohoto bytu. Podle dovolatelky nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, lze zmírnit rovněž postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.; čistě pozitivistická aplikace ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. vede k porušení ústavnosti a nelze ani přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti zde dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 249/97. Konečně namítla, že žalující společnost byla založena jako společnost s ručením omezeným v rámci privatizace předmětného domu a tudíž výlučně za účelem uspokojení bytových potřeb původních nájemců, resp. jejich právních nástupců. Podle žalované souhrn všech práv a povinností a jim odpovídající účast společníka na společnosti je vyjádřen obchodním podílem v souladu s ustanovením § 114 a násl. obch. zák. V daném případě jsou stěžejními právy a povinnostmi tvořícími obsah obchodního podílu společníka práva a povinnosti vyplývající z nájmu konkrétního bytu společníka; proto hodnota obchodního podílu je určena podle ceny privatizovaného domu a zahrnuje především hodnotu užívacího práva společníka k jím užívanému bytu. S přechodem obchodního podílu na dědice tudíž přecházejí na dědice i práva a povinnosti vyplývající z nájmu konkrétního bytu, které náležely zůstaviteli. Dovolatelka je proto přesvědčena, že právo nájmu bytu jako součást práv a povinností tvořících obchodní podíl zemřelého společníka nabyla v důsledku dědické sukcese ke dni jeho smrti; proto právní posouzení podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. je irelevantní a analogicky by předmětná věc spadala pod režim ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost jednotlivých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatelka rovněž opřela.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud zastává názor, že řízení není postiženo ani namítanou vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zde je zapotřebí uvést, že vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka vztahuje k odvolacímu řízení, které vyústilo ve zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129. Směřuje-li však dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co 421/2004-253 (předmětem dovolacího přezkumu není zmíněné zrušující usnesení odvolacího soudu), nelze v dovolacím řízení přezkoumávat správnost jiného než napadeného rozhodnutí (nikoli tedy zrušujícího usnesení ze dne 4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129), a v podstatě opomenout, že důsledkem zrušujícího usnesení odvolacího soudu bylo znovuprojednání věci před soudem prvního stupně.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.).

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Při posuzování existence společné domácnosti mezi J. P. a žalovanou se však v souladu s ustálenou soudní praxí zabýval rovněž otázkou trvalosti takového soužití a zde zdůraznil význam skutečností jím zmíněných. To mu ovšem nelze vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že obchodní podíl žalované jako společnice žalobkyně není vázán na konkrétní část majetku žalobkyně a že součástí obchodního podílu žalované nemůže být právo nájmu konkrétního bytu. Následně půjde rovněž o odpověď na (předběžné) otázky, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost předpokladů žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a neexistence vlastního bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.).

Podle části druhé, hlavy I., dílu I. obchodního zákoníku, konkrétně podle § 61 odst. 1 obch. zák., podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl ve společnosti, ledaže jde o akciovou společnost. Podíl ve společnosti nemůže být představován cenným papírem, ledaže jde o akciovou společnost. Pro účely tohoto zákona se oceňuje podíl mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak. Podle části druhé, hlavy I., dílu IV. obchodního zákoníku, konkrétně podle § 114 odst. 1 obch. zák., obchodní podíl (ve společnosti s ručením omezeným, kterou je rovněž žalobkyně) představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva povinnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 2 Odon 46/97, uveřejněném pod č. 99 v sešitě č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným představuje jak míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti, tak míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti. Majetkové právo nelze ze souboru uvedených práv vydělit jako právo samostatné, jež by bylo možno postihnout exekucí podle § 320 odst. 1 o.s.ř. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že z citovaných ustanovení obchodního zákoníku (ustanovení § 61 odst. 1 a § 114 odst. 1 obch. zák.) vyplývá, že i když obchodní podíl se vyjadřuje v penězích a má tudíž majetkový aspekt, je souborem majetkových a nemajetkových práv a povinností (mezi nemajetková patří zvláště práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti).

Naproti tomu podstatou práva nájmu bytu je (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.) přenechání bytu pronajímatelem na základě nájemní smlouvy za nájemné do užívání nájemci.

Obsahem práva nájmu bytu (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.) je souhrn práv a povinností, které účastníci právního vztahu nájmu bytu (pronajímatel a nájemce) vykonávají v souvislosti s realizací jedné ze základních lidských potřeb, a to potřeby bydlení nájemce fyzické osoby. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu bydlení. V této souvislosti lze odkázat rovněž na právní závěry, které ustálená judikatura dovodila ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Tak v rozsudku ze dne 26. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vypovědět nájem bytu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pouze pronajímatel, který je fyzickou osobou. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že u právnické osoby nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97, ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, a ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99, a neodklání se od nich ani v projednávané věci.

Představuje-li obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným jak míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti, tak míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti, a může-li být nájemcem bytu výhradně pouze fyzická osoba, s níž je toto právo úzce svázáno, neboť jí slouží k uspokojení potřeby bydlení, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nelze spojovat s konkrétní částí základního jmění společnosti a že nelze ani dovozovat, že jeho součástí je dokonce právo nájmu ke konkrétnímu bytu, jak míní dovolatelka. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Je-li žalovaná dcerou zemřelého nájemce předmětného bytu, mohlo by na ni právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žila se svým otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti v den jeho smrti a současně neměla vlastní byt.

S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že ustálená soudní praxe dovodila, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 502, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod C 42 v svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /viz rovněž rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o./, a usnesení ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku 5 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, především dovodil, že mezi J. P. a žalovanou nešlo o společnou domácnost ve smyslu § 115 obč. zák., neodstěhovala-li se žalovaná do předmětného bytu s úmyslem trvale zrušit manželské soužití a žila-li i nadále ve funkčním manželství a pečovala o děti i poté, co se na podzim roku 1999 přestěhovala se svými osobními věcmi do předmětného bytu za účelem péče o nemocného otce. Dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje a dodává, že s ohledem na tyto skutečnosti nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu žalované založit a vést s J. P. spolužití trvalé, tedy nikoli jen na přechodnou dobu. Uvedený závěr odpovídá rovněž ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003). Navíc se ztotožňuje rovněž s názorem, že vzhledem k ustálené judikatuře je vyloučeno, aby za trvání funkčního manželství založil jeden z manželů zároveň další společnou domácnost.

Nebyl-li naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., je nerozhodné, zda byl případně naplněn předpoklad druhý, tedy předpoklad neexistence vlastního bytu. Proto se dovolací soud z důvodu nadbytečnosti otázkou naplněnosti posléze uvedeného předpokladu ani nezabýval.

Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu