26 Cdo 1383/2004
Datum rozhodnutí: 20.04.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1383/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. M., a 2) M. M., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 168/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co 252/2001-97, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. dubna 2001, č. j. 61 C 168/98-69, ve spojení s usnesením ze dne 11. prosince 2001, č. j. 61 C 168/98-80, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt I. kategorie, sestávající z kuchyně, 1 pokoje a příslušenství, situovaný v 8. podlaží domu č. p. 635, č. or. 23 v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 25. února 1991 přidělen J. L., že dne 4. března 1991 byla uzavřena dohoda o užívání bytu, že podle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 4. března 1994 byli spolubydlícími J. L. (nájemce bytu) v předmětném bytě oba žalovaní a jejich nezletilý syn M. M., že mezi J. L. a žalovanými neexistoval žádný příbuzenský poměr, že žalovaní byli v bytě vedeni jako podnájemci s trvalým pobytem od 16. ledna 1992 a že ve skutečnosti zde žili s J. L. už od měsíce září 1991. Dále zjistil, že od jarních měsíců 1993 bydlel J. L. převážně se svou matkou na adrese K., že jeho matka zemřela v měsíci červenci 1993, že J. L. tam takto pobýval i po úmrtí matky až do své smrti dne 7. listopadu 1994, že v čestném prohlášení z měsíce července 1993 uvedl, že bydlí ve společné domácnosti se svou matkou na zmíněné adrese, že však do předmětného bytu docházel a že zde byl vídán rovněž na jaře 1994 a také v říjnu 1994. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že žalovaní žili s J. L. ve společné domácnosti od září 1991 do 7. listopadu 1994 (a neměli vlastní byt), a poté uzavřel, že na ně přešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí J. L. (dále jen obč. zák. ).

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co 252/2001-97, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Při posuzování předpokladu žití žalovaných ve společné domácnosti s J. L. aspoň po dobu tří let před jeho smrtí odvolací vyšel především z listinných důkazů a vzal za zjištěno:

- z evidenčního listu pro výpočet nájemného a z písemných prohlášení ze dne 9. března 1992, že žalovaní byli v bytě trvale hlášeni od 16. ledna 1992 a poměr mezi nimi a J. L. byl vztahem podnájemců a nájemce,

- z čestného prohlášení k žádosti o poskytování příspěvku při péči o osobu blízkou ze dne 14. července 1993 a z čestného prohlášení žadatele o dávku sociální péče podmíněnou sociální potřebností na zajištění základních životních potřeb ze dne 15. července 1993, že J. L. se už od července 1993 zdržoval na adrese K., tj. v zahradním domku o velikosti 2+1 s úhrnnou plochou 40,5 m2, že žádal o poskytnutí příspěvku při péči o osobu blízkou o svou matku, která byla převážně bezmocná, že pracovní poměr ukončil již dne 24. června 1993, že jeho matka byla jedinou osobou bydlící s ním ve společné domácnosti a že on se musel o matku starat.

Na tomto skutkovém základě mimo jiné dovodil, že žalovaní nemohli žít ve společné domácnosti s J. L. aspoň po dobu tří let před jeho smrtí (ať v bytě bydleli od září 1991 či od ledna 1992), neboť J. L. již v červenci 1993 bydlel se svou matkou v K., a proto nemohl (nejpozději od této doby) bydlet s žalovanými. Poté na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. právo nájmu bytu na žalované nepřešlo, a proto žalobě na jeho vyklizení v konečném důsledku vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkli, že aniž zopakoval provedené důkazy, popřípadě provedl jiné důkazy, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Dále uvedli, že odvolací soud pokládal za správné údaje v listinných důkazech, a nezdůvodnil, proč neuvěřil celé řadě svědků , kteří se vyjadřovali k charakteru jejich soužití s J. L. Odvolací soud podle názoru žalovaných pochybil, pokud zcela pominul důkazy vyznívající v jejich prospěch, aniž se zabýval jejich věrohodností. Správnost údajů uvedených v listinných důkazech zpochybnili poukazem na to, že žadatelé o sociální dávky uvádějí v dotaznících nepravdivé údaje, neboť jim jde právě o tyto dávky . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelé existenci posléze uvedené vady namítli (jejich dovolací námitky lze s přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ podřadit právě pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a je nerozhodné, že v dovolání uvedli, že jde o nesprávné právní posouzení věci, tedy jako by uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zbývá dodat, že ve skutečnosti tento dovolací důvod neuplatnili, neboť nenamítli, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo že právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále opět jen o.s.ř. ), odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 904 - 905).

V projednávané věci vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že nejpozději od července 1993 bydlel J. L. (převážně) se svou matkou na adrese K., že jeho matka zemřela v měsíci červenci 1993, že J. L. tam takto pobýval i po úmrtí matky až do své smrti dne 7. listopadu 1994, že v čestném prohlášení z měsíce července 1993 uvedl, že bydlí ve společné domácnosti se svou matkou na zmíněné adrese, že do předmětného bytu docházel a že zde byl vídán rovněž na jaře 1994 a také v říjnu 1994. Dovolatelé se proto mylně domnívají, že při posouzení věci podle § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. vyšel odvolací soud z jiného skutkového stavu věci než soud prvního stupně (v důsledku jiného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám opakoval, popřípadě dokazování doplnil). Nelze však přehlédnout, že na základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy rozdílné právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně totiž dovodil, že žalovaní žili s J. L. ve společné domácnosti od září 1991 do 7. listopadu 1994 (a neměli vlastní byt), a že na ně přešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Naproti tomu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaní nemohli žít ve společné domácnosti s J. L. aspoň po dobu tří let před jeho smrtí (ať v bytě bydleli od září 1991 či od ledna 1992), neboť J. L. již od července 1993 bydlel se svou matkou v K., a proto nemohl (nejpozději od této doby) vést společnou domácnost s žalovanými, a uzavřel, že právo nájmu bytu na žalované ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřešlo. Je zřejmé, že na základě zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy obou stupňů rozdílné právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., konkretizovaný dovolacími námitkami žalovaných, nebyl uplatněn opodstatněně.

Jiné vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z obsahu spisu nevyplynuly.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. dubna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu