26 Cdo 1382/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1382/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému statutárnímu městu B., městské části B. s., zastoupenému advokátem, o určení nájemce bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 49 C 88/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2003, č.j. 19 Co 77/2002-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2001, č.j. 49 C 88/2001-39, zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 2+1, v 5. podlaží na ulici K. 70 v B. (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně neprokázala, že trvale žila se svým dědečkem F. Ř., předchozím nájemcem předmětného bytu ve společné domácnosti v den jeho smrti; nemohlo na ni proto přejít právo nájmu bytu podle 706 odst. 1 obč. zák., byť splnila druhou zákonnou podmínku - neexistenci vlastního bytu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 19 Co 77/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním a závěrům soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na základě něhož byla žaloba na požadované určení zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uvedla, že k důvodnosti dovolání odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. a co se vad týče na ust. § 242 odst. 3 (§ 229/1/c/posl. věta, 229/3 a jiné vady) o.s.ř. . Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce provádění důkazů , neboť důkazy listinami nebyly řádně provedeny v souladu s příslušnými ustanovení o.s.ř., v otázce, jak v obdobných typech soudního řízení nahlížet (hodnotit) na výpovědi vesměs nájemníků sousedních bytů, pořízených přímo vlastníkem domu ve fází před zahájením soudního řízení, v otázce výkladu ustanovení § 119a, resp. jeho aplikace , když soud ji nesprávně poučil o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, v otázce věcné správnosti ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., když ve výčtu v něm uvedeném není . obsažen předmětný druh soudního řízení, kdy se hmotněprávně oprávněný uživatel bytu domáhá určení svého práva soudním výrokem , jakož i v otázce jednání za účastníka řízení, resp. jeho zastupování, jakož i s tím související následné otázce právní moci . V souvislosti s posléze uvedenou otázkou dovolatelka namítá, že nebylo dodnes doloženo, že by žalovaný měl nějakého zástupce, když ve spisu založené plné moci jsou toliko fotokopiemi. Dovolatelka dále namítá další vady , které spočívají v konstrukci důkazního břemena v daném řízení, které je velmi těžce unesitelné , v tom, že soudy jí unesení důkazního břemena ztížily tím, že neprovedly jí navržené důkazy, jakož i v nesprávnosti hodnocení důkazů soudem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že v dané věci nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolací námitky směřují převážně k hodnocení důkazů, a že tvrzené procesní vady nemohou přípustnost dovolání založit; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelka spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí jednak s (nesprávným) postupem soudu při provádění resp. hodnocení důkazů, s namítanými zmatečnostními vadami, resp. s jinými vadami řízení, které mohly mít dle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak s úvahami o právní úpravě důkazního břemena v řízení o určení nájemce bytu.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak z postupu soudu při posuzování podmínek řízení (zastoupení žalovaného) a při plnění poučovací povinnosti dle § 119a o.s.ř. dovozuje existenci vad řízení uvedených v § 229 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., je třeba uvést, že k takovýmto vadám, jakož i k tzv. jiným namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Přípustnost dovolání v dané věci nemohou založit ani úvahy týkající se důkazního břemena v řízení o určení nájemce bytu. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněný pod č. 40 v příloze časopisu Soudní judikatura 12/1998, rozsudek ze dne 20. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný pod C 1016 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14 a pod č. 44 v časopise Soudní judikatura 3/2002, usnesení ze dne 16. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 211/2001), že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,-Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. c/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. ledna 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu