26 Cdo 1379/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1379/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně m. č. P. 2, zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., o vyklizení bytu, vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 244/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2005, č.j. 39 Co 245/2005-94, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2005, č.j. 39 Co 245/2005-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2.3.2005, č.j. 10 C 244/2003-74, (vydaným poté, co jeho obsahově shodný rozsudek ze dne 13.1.2004, č.j. 10 C 244/2003-43, Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.6.2004, č.j. 11 Co 120/2004-59, jako nepřezkoumatelný zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1 o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č.p. 260 v P. N. M., Na Z. 14 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, neboť na něj nepřešlo právo nájmu. Na základě nájemní smlouvy ze dne 4.9.1996 uzavřené se žalobkyní byla nájemkyní bytu Z. R., prateta žalovaného. Podle soudu však žalovaný neprokázal, že by ke dni úmrtí nájemkyně, tj. k 31.5.2002, splnil jednu z podmínek kumulativně stanovených v § 706 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ) pro přechod tohoto práva, tedy že by se Z. R. vedl po dobu nejméně tří let před její smrtí společnou domácnost. Soud prvního stupně vycházel především ze svědeckých výpovědí ostatních nájemců domu, kteří shodně vypověděli, že Z. R. o svém prasynovci (žalovaném) hovořila, osobně jej však neznali a nebylo jim taktéž nic známo o tom, že by se Z. R. někdo trvale žil ve společném bytě. Současně vzal v úvahu i evidenční list ze dne 17.7.2002, na základě kterého byla v předmětném bytě přihlášena pouze jedna osoba. Naopak jako nepřesvědčivé posoudil výpovědi A. H. a L. S. (vnuček Z. R.), které uvedly, že od babičky věděly, že žalovaný s ní žije ve společné domácnosti, jakož i účastnickou výpověď žalovaného, který tvrdil, že hradil náklady společné domácnosti, neboť v rozhodné době studoval a nemohl k tomu mít dostatečné finanční prostředky. Na základě uvedených skutečností soud shledal žalobu důvodnou.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30.11.2005, č.j. 39 Co 245/2005-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě soudem prvého stupně zjištěného skutkového stavu zohlednil zejména provedené, avšak soudem prvého stupně při hodnocení zřejmě opomenuté důkazy. Předně se jednalo o evidenční listy a rozpisy nájemného z let předchozích, z nichž vyvodil, že žalovaný byl v předmětném bytě přihlášen jak k účelům evidenčním, tak k odběru služeb souvisejících s užíváním bytu, a to již od 4.9.1996, dále žádost Z. R. o umístění do ústavu sociální péče ze dne 17.9.2001, v níž žadatelka hovoří o tom, že s žalovaným bydlí a tento o ni pečuje, a v neposlední řadě spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 D 444/2002, v němž A. H. do protokolu uvedla žalovaného jako osobu žijící ve společné domácnosti se zemřelou Z. R. Rovněž podotkl, že soud prvního stupně nesprávně opřel své rozhodnutí o výpovědi svědků sousedů z domu, ačkoli žádný z nich nepotvrdil ani nevyvrátil vedení společné domácnosti Z. R. se žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný požadované podmínky splnil, pročež na něj nájemní právo k předmětnému bytu ve smyslu ust. § 706 odst. 1 věta druhá obč. zák. ze zákona přešlo, a tudíž nejsou dány důvody k vyklizení bytu.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a současně toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka kritizuje závěr soudu odvolacího, že žalovanému svědčí právo nájmu předmětného bytu, a podotýká, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek stanovených v § 706 odst. 1 věta druhá obč. zák. pro jeho přechod. Zejména namítá, že odvolací soud nerespektoval skutečnost, že samotný údaj obsažený v evidenčním listu nic nevypovídá o právním důvodu, na jehož základě je předmětný byt v něm uvedenou osobou užíván, a taktéž zpochybňuje skutková zjištění učiněná odvolacím soudem z výpovědí ostatních nájemců domu (sousedů). Má za to, že jednání Z. R. i ostatních příbuzných žalovaného je ryze účelové, neboť ani žalovaný ani Zdenka Rosová neměli trvalý úmysl vést společnou domácnost , a zdůrazňuje skutečnost, že žalovaný v rozhodné době stále vedl společnou domácnost se svými rodiči v N., kde měl hlášeno trvalé bydliště, přičemž poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 691/2002, sp. zn. 28 Cdo 2197/2002 a sp. zn. 26 Cdo 1740/2000. Na základě těchto skutečností dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II bodem 3 zákona č. 59/2005 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen o.s.ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).


V posuzovaném případě je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady v dovolání uplatněny nebyly a jejich existenci soud neshledal.


Podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o.s.ř. a jestliže tyto mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména tak jde o situaci, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem (např. svědek byl vyslechnut jako účastník řízení, soud neposkytl poučení podle § 118a o.s.ř., nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně nepříslušný soud, byl porušen postup upravený v § 213 o.s.ř. apod.).


Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. shodně např. rozhodnutí publikované pod R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.


V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně řádně zhodnotil před ním provedené důkazy, z nichž vyvodil odpovídající skutkové závěry, avšak nevzal v potaz všechny zjištěné skutečnosti, v důsledku čehož pochybil při právním posouzení věci.


Odvolací soud tak znovu hodnotil důkazy, které byly v prvostupňovém řízení provedeny, a které podle jeho vyjádření nalézací soud při svém rozhodování opomněl (např. evidenční list ze dne 2.8.2001, spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 D 444/2002) či naopak ty, o které opřel své meritorní rozhodnutí (výpovědi ostatních nájemců domu sousedů), a na základě takového zhodnocení dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, že žalovaný žil se Z. R. po dobu tří let ve společné domácnosti. Dospěl tedy k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností právně významných z hlediska ust. § 706 odst. 1 věta druhá obč. zák., než jaký učinil soud prvního stupně, aniž přitom v souladu s ust. § 213 odst. 2 a 3 o.s.ř. opakoval, příp. doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně.


Řízení před odvolacím soudem je tak z uvedených důvodů stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), což je postačujícím důvodem ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku, a dovolací soud se proto již dále nezabýval uplatněnými dovolacími důvody a podle § 243b odst. 2 věta za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. prosince 2006


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu