26 Cdo 1376/2004
Datum rozhodnutí: 21.04.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1376/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. B., o určení práv pronajímatele a povinností nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č. j. 17 Co 331/2003-74, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č.j. 8 C 57/2002-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 21,30 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží 3. patře domu, M. 1/356 v P. a v bytě č. 12, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 17,20 m2 a 23 m2 a kuchyně o velikosti 17 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží 3. patře domu, M. 1/386 v P., vedoucí k rozdělení obou administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie a 1+1, I. kategorie tak, že nájemkyní bytu o velikosti 2+1 I. kategorie bude žalovaná č. 2 J. P. a nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie bude žalovaná č. 1 H. B. a žalované jsou povinny umožnit přístup do bytu č. 14 v M. ulici architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 386 v katastrálním území B., kde se nachází oba byty č. 12 a 14 (dále též jen předmětné byty ), které mají v nájmu 1. žalovaná a 2. žalovaná. Jako pronajímatel se domáhal, aby soud určil, že je oprávněn provádět stavební úpravy v administrativně rozdělených bytech žalovaných IV. kategorie vedoucí k vytvoření samostatného bytu I. kategorie pro každou žalovanou s odůvodněním, že žalované obývají prostory v rozporu s kolaudovaným stavem, za což hrozí žalobci pokuta. Protože však žalované s ohledem na své stáří a zvýšení nájemného žalobci neudělily souhlas se stavebními úpravami ve smyslu § 695 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), bez nichž žalobce nemůže získat stavební povolení, obrátil se žalobce na soud. Protože podle § 695 obč. zák. je pronajímatel oprávněn provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce, který lze odepřít jen z vážných důvodů (to neplatí, provádí-li pronajímatel takové úpravy na příkaz stavebního úřadu, pak je totiž nájemce jejich provedení povinen umožnit), zabýval se soud nejdříve tím, zda příslušný stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných úprav dle § 87 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, a zjistil, že v daném případě nebylo tvrzeno ani prokázáno vydání takového příkazu. Proto soud následně posuzoval, zda souhlas se stavebními úpravami žalované odepřely právem. Za vážný důvod odepření tohoto souhlasu pak soud označil vysoký věk žalovaných, jejich špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost. Dalším důvodem bylo i stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2000, které nákladné stavební úpravy nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav. V závěru soud věc přezkoumal z hlediska dobrých mravů a uzavřel, že zamítnutím žaloby nenadřazuje nájemní právo žalovaných nad vlastnické právo žalobce ve smyslu § 123 obč. zák., neboť právě podle téhož ustanovení je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Zákonnými mezemi jsou podle soudu prvního stupně právě vážné důvody pro odepření souhlasu nájemce se stavebními úpravami podle § 695 obč. zák. Soud přihlédl i k tomu, že žalované si povinnosti nájemce plní řádně, naopak žalobce porušuje povinnost pronajímatele neopravením nefungujícího domovního výtahu. Ze všech uvedených důvodů nebylo žalobě vyhověno.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, č.j. 17 Co 331/2003-74, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byla žaloba podána s výslovným odkazem na § 695 obč. zák., čemuž však neodpovídá žalobní petit, žalobní požadavek tak nemá oporu v hmotném právu. Žalobce v odvolání uvedl, že jde o žalobu na nahrazení projevu vůle, ale žaloba takto koncipována není, když žalobce místo toho zvolil formu žaloby na určení, že je oprávněn ke stavebním úpravám. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se věcí zabýval meritorně, shledal zřejmě v dané věci i naléhavý právní zájem. Odvolací soud však byl jiného právního názoru, neboť takto formulovaný žalobní návrh neposkytuje ochranu právního postavení žalobce, ani nemůže nic změnit na postavení účastníků řízení. Žalobní petit v této podobě řeší jen otázku oprávnění vlastníka vyplývající ze zákona, která může být pouze předběžnou otázkou pro konkrétní návrh žalobce a nemá místo jako samostatný určovací výrok. Protože odvolací soud takto neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nezabýval se již dále věcí samou. Pokud se týká druhého žalobního požadavku na uložení povinnosti žalovaným, nešlo mu vyhovět jednak pro jeho závislost na prvním žalobním požadavku, jednak z důvodu jeho naprosté nekonkrétnosti a nevykonatelnosti. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2004, č.j. 8 C 57/2002-94, byla vůči původně 2. žalované J. P., zemřelé ještě před podáním dovolání, zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení bylo vůči ní zastaveno.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ), přičemž zásadní právní význam spatřuje ve vyřešení otázky omezení vlastnického práva podle § 695 obč. zák. Žalobce uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když namítá nesprávné právní posouzení otázky stavebních úprav prováděných pronajímatelem ve smyslu ustanovení § 695 obč. zák. a současně brojí i proti posouzení dobrých mravů; napadené rozhodnutí dle jeho názoru protiústavně zasahuje do vlastnického práva, garantovaného i na mezinárodní úrovni. Dále dovolatel namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když vyjadřuje přesvědčení, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě, tak jak je formulovaná, nelze vyhovět, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby jej řádně poučil a na základě změněného petitu provedl řízení. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť odvolací soud v daném případě neshledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobce je oprávněn k blíže označeným stavebním úpravám, tudíž nebylo možné vyhovět ani druhému (závislému) požadavku zpřístupnění bytu č. 14 subjektům tam uvedeným, který navíc trpěl nekonkrétností a nevykonatelností. Uvedený právní závěr, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (a který je samostatným a postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby), však dovoláním napaden nebyl. Podle obsahu dovolání dovolatel brojí především proti právním závěrům, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně pro věcnou správnost potvrdil, avšak učinil tak z jiných důvodů, které dovoláním napadeny nebyly, nemohou uplatněné námitky založit přípustnost dovolání, a proto se jimi dovolací soud ani nemohl zabývat.

Námitka, že žalobce měl být podle § 43 odst. 1 o.s.ř. poučen o vadách žaloby již po zahájení řízení před soudem prvního stupně a pokud se tak nestalo, měl odvolací soud jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně za účelem takového poučení a vedení řízení na základě nového znění žalobního petitu, představuje námitku vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Jak ale již bylo řečeno, takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť k nim lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.



Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu