26 Cdo 1375/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY


26 Cdo 1375/2006-179


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce A. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) s. m. M. B. zastoupenému advokátem, a 2) T. P., zastoupenému advokátem, o zajištění náhradního bydlení, stanovení povinnosti platit částku 4.000,- Kč měsíčně a o zaplacení částek 92.000,- Kč a 44.000,- Kč, vedené Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 282/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č.j. 22 Co 351/2005-149, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č.j. 5 C 282/2004-131, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby prvému i druhému žalovanému byla stanovena povinnost společně a nerozdílně zajistit žalobci náhradní bydlení za byt č. 12 ve druhém patře na adrese P. , M. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), do tří měsíců od právní moci rozsudku, dále aby prvému i druhému žalovanému byla stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4.000,- Kč za každý měsíc ode dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu, a to vždy do 15. dne v měsíci k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a současně aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 92.000,- Kč a druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 44.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že dne 22.11.1999 byla mezi 1. žalovaným jakožto pronajímatelem a žalobcem jakožto nájemcem uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu na dobu určitou s tím, že pokud nájemce bude řádně plnit své povinnosti z této smlouvy vyplývající, prodlužuje se její platnost vždy o jeden rok. Vlastnictví k tomuto bytu následně 1. žalovaný převedl kupní smlouvou na 2. žalovaného. I přes pozdější odstoupení od této kupní smlouvy oběma jejími účastníky se 2. žalovaný zavázal nadále řešit případné právní závady svou péčí a nákladem. Z důvodu celkové rekonstrukce domu, ve kterém je předmětný byt situován, 2. žalovaný za opuštění bytu žalobci nabídl plnění spočívající v zaplacení spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/6 na domě v M., což žalobce akceptoval, neboť si byl vědom, že dluží na nájemném nemalou částku a z tohoto důvodu by nedošlo ze strany pronajímatele k prodloužení nájemního vztahu k bytu. Z výpovědi svědka P. soud zjistil, že 2. žalovaný žalobci sdělil, že pokud se neodstěhuje, vyhodí mu jeho věci z bytu a žalobce nedostane bytovou náhradu, a současně 2. žalovaný podá žalobu o uhrazení dlužného nájemného a plateb za služby. Dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu byl následně rozhodnutím městské rady 1. žalovaného žalobci odpuštěn. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce svým odstěhováním se za dohodnutých podmínek projevil vůli byt nadále neužívat a jeho nájemní vztah k tomuto bytu zanikl ještě před tím, než se 1. žalovaný stal opět vlastníkem předmětného domu. Jednání 2. žalovaného, který žalobci zajistil bytovou náhradu, ač žalobce na ni neměl podle zákona nárok, nelze dle názoru soudu považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy či vyvíjení psychického nátlaku na žalobce. Taktéž nebylo prokázáno, že by jednáním některého ze žalovaných byla žalobci způsobena jakákoli faktická škoda.


Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 22 Co 351/2005-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, v odůvodnění rozsudku odkázal na jím provedené důkazy a dospěl i ke stejnému právnímu závěru. Pouze podotkl, že na základě projevu vůle žalobce předmětný byt nadále neužívat (faktické odstěhování se z bytu) jeho nájemní poměr k bytu zanikl dne 22.11.2001, neboť z tohoto důvodu nedošlo k jeho obnovení. Uvedl, že výhrůžka 2. žalovaného nemohla u žalobce způsobit důvodnou obavu, neboť žalovaný si musel být vědom, že neplní podmínky nájemní smlouvy pro její případné prodloužení. Ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěry soudu první instance a konstatoval, že žalobce v řízení neprokázal, že by jednáním prvního či druhého žalovaného došlo ke zmenšení jeho majetku, a tedy vzniku škody, ale naopak se jeho majetek zvětšil.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v podle jeho názoru nesprávném právním hodnocení opuštění bytu jakožto projevu vůle žalobce nájemní vztah neobnovovat. Má za to, že při hodnocení právně relevantního jednání měl soud aplikovat tatáž ustanovení zákona a vycházet z týchž zásad jako v případě právních úkonů, a poukazuje na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8.7.1997, sp. zn. III. ÚS 77/97. Dovolatel namítá, že jednání žalobce jakožto osoby sociálně méně kompetentní a tedy v obdobných situacích a priori nezaviněně znevýhodněné je třeba hodnotit jako nedobrovolné zejména s ohledem na důvodnost obav z bezprávných výhrůžek, a poukazuje na skutečnost, že druhý žalovaný byl za obdobné jednání v minulosti soudem prvního stupně soudně trestán. Závěrem žalobce v obecné rovině zdůrazňuje odpovědnost obce (1. žalovaného) jakožto veřejnoprávní korporace za bytovou politiku a její realizaci ve vztahu ke svým občanům a povinnostem obce korespondující subjektivní nárok žalobce vyplývající z ust. čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z uvedených důvodů zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


První žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel jeho opodstatněnost, popíral tvrzení žalobce a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, popřípadě jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel mimo jiné vytýkal odvolacímu soudu, že na opuštění bytu žalobcem, v jehož důsledku nedošlo k obnovení nájemní smlouvy, neaplikoval kritéria významná pro posouzení platnosti právních úkonů, zejména kritérium svobody vůle.


Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhružka.


Podle ustálené judikatury dovolacího soudu bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou vyhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 179, sv. 2).


V posuzovaném případě (při nezpochybněných a pro rozhodnutí podstatných skutkových zjištěních tak, jak byly učiněny soudem prvního stupně a akceptovány soudem odvolacím) upozornění žalobce druhým žalovaným na možnost podání žaloby pro neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu a na okolnost, že žalobci skončí stávající nájemní vztah bez zajištění náhradního bydlení, nebylo podle odvolacího soudu takové povahy, aby mohlo vyvolat nesvobodnou vůli žalobce ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a tím i žalobcem namítanou vadu jeho jednání. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalobci bylo 2. žalovaným poskytnuto plnění v podobě spoluvlastnického podílu na domě v M., ačkoli žalobce na ně za stávajících okolností neměl nárok. Odvolací soud se tedy jednáním žalobce z hlediska svobody vůle zabýval a neodchýlil se přitom od výše uvedené judikatury dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 216/2001).


Námitky dovozující odpovědnost obce za bytovou politiku a její realizaci ve vztahu k jejím občanům nelze považovat za námitky způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na řešení jimi předestřených právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.


Pro úplnost lze poznamenat, že žalobě, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zajistili bytovou náhradu, nemůže být vyhověno též proto, že požadavek na zajištění bytové náhrady může uplatnit jen ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu (srov. č. 14/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Dovolací soud se nemohl zabývat námitkou, že dovolatel je osobou méně sociálně kompetentní a tedy nezaviněně znevýhodněnou, ani tvrzeným zneužitím jeho rozumové tísně druhým žalovaným, neboť se jedná o skutečnosti, které nebyly žalobcem uplatněny v prvostupňovém ani v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo (vyjádření 1. žalovaného nepovažoval dovolací soud za úkon potřebný k účelnému bránění práva, neboť v rozporu se způsobilými dovolacími důvody se soustředilo na polemiku se skutkovými tvrzeními žalobce). Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Robert Waltr, v.r.


předseda senátu