26 Cdo 137/2006
Datum rozhodnutí: 28.11.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb., § 213 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 137/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. V., a 2) L. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 132/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 62 Co 219/2005-60, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 62 Co 219/2005-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004 , č. j. 11 C 132/2004-37, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi dané žalovaným z nájmu bytu č.14 o velikosti 3+1 s přísl., I. kategorie, v 7. podlaží domu čp. 1265 v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt , a předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyni byla svěřena správa domu, v němž se nalézá předmětný byt a jehož vlastníkem je h. m. P., že žalovaní jsou společnými nájemci tohoto bytu, že žalobkyně dala žalovaným výpověď z nájmu bytu odůvodněnou tím, že žalovaní porušují své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že podnajímají byt bez souhlasu pronajímatele (§ 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 dále jen obč. zák. ), mají dva byty (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) a byt bez vážných důvodů neužívají (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Soud prvního stupně na základě zhodnocení provedených důkazů nepovažoval žádný z uplatněných výpovědních důvodů za prokázaný.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 62 Co 219/2005-60, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jejíž běh počíná prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od ukončení nájemního poměru; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.


Odvolací soud bez opakování či doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl prokázán výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval za prokázané výpovědní důvody dle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. Ohledně výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák. podle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že by žalovaní předmětný byt pronajímali jiným osobám. Na základě vlastního hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že podle ústní dohody uzavřené mezi žalovaným a Ing. Vítkem (druhem dcery žalovaného) byl předmětný byt přenechán bez souhlasu pronajímatele do užívání Ing. V. Pokud jde o výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaní předmětný byt neužívají z důvodu podnikání v P., na rozdíl od soudu prvního stupně, který nepovažoval za rozhodné, zda jde o stav dočasný či trvalý, dovodil, že podle ustálené soudní praxe jsou vážnými důvody neužívání pouze okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval, dočasně, a protože dle jeho názoru okolnosti případu (blíže v odůvodnění rozsudku popsané) nenasvědčují tomu, že u žalovaných jde o stav přechodného neužívání bytu, považoval za naplněný i tento výpovědní důvod.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), uplatněné dovolací důvody žádnému ustanovení o.s.ř. nepodřadili. Vyjádřili přesvědčení, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, z nějž vyvodil správné skutkové závěry, zatímco odvolací soud důkazy interpretoval zkresleně a účelově. Podle názoru dovolatelů bylo prokázáno, že v P. museli ukončit podnikání v oblasti prodeje drogistického zboží, neboť neobstáli v konkurenci se supermarkety, provozovnu přenesli do P., do objektu pronajatého do r. 2008, kde oba pracují. Nebylo prokázáno, že by v místě podnikání měli možnost trvalého bydlení, když nemovitost, kterou tam vlastní, není k trvalému bydlení způsobilá a jinou možnost bydlení než v předmětném bytě nemají. Předmětný byt podle možností, jež jim dovoluje podnikání, užívají, tráví v něm víkendy, udržují jej v dobrém stavu, hradí nájemné a služby, přebírají v něm poštu, mají v něm trvalé bydliště a žalovaný i sídlo podnikání. Pokud v bytě nejsou, mají pro to vážné důvody, a to dočasné podnikání v P. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že v rozporu s důkazy dovodil, že zjištěné okolnosti nenasvědčují tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, které po odpadnutí jeho důvodu pomine. Stejně tak dovolatelé nesouhlasí s tím, že je dán výpovědní důvod spočívající v podnajímání bytu bez souhlasu pronajímatele. Zdůrazňují, že Ing. V. je druhem dcery žalovaného, že má vlastní byt, v předmětném bytě nebydlí a ani bydlet nepotřebuje, žalovaní se s ním pouze domluvili, aby do bytu docházel a kontroloval ho; žalovaní považují za normální a pro posouzení věci bezvýznamné, že se opakovaně dostavil k provedení odečtů spotřeby energií. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, souhlasila se závěry odvolacího soudu, pokud jde o svůj názor na věc, odkázala v podrobnostech na obsah svého odvolání, a navrhla zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. srpna 2005, avšak (v souladu s čl. II bodem 2 citovaného zákona) po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.


Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. To platí v případě výpovědí účastníků a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 64/1966 a 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tak dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1793/2005).


Odvolací soud sice dle odůvodnění svého rozhodnutí na základě úplně zjištěného skutkového stavu dospěl zčásti k jinému právnímu závěru než soud I. stupně , avšak z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že toto konstatování neodpovídá skutečnosti, neboť odvolací soud se neodchýlil pouze od právních závěrů soudu prvního stupně, nýbrž i od jeho skutkových zjištění. Pokud jde o výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., vyplývá odklon od skutkových zjištění soudu prvního stupně již ze samotného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který označuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že by žalovaní předmětný byt pronajímali jiným osobám, a na rozdíl od soudu prvního stupně na základě vlastního hodnocení důkazů, které sám neprováděl, dospívá ke skutkovému závěru, že ačkoli neexistuje žádná listina, z níž by vyplývala existence podnájemní smlouvy mezi žalovanými a svědkem Ing. Vítkem, lze na ni usuzovat z dalších provedených důkazů (mimo jiné výpovědí žalovaných a svědka Ing. Vítka), a uzavírá, že je uzavření dohody o užívání předmětného bytu nepochybné . Pokud pak jde o výpovědní důvod dle § 711 odst. 2 písm. h) obč. zák., zatímco soud prvního stupně zaujal právní názor, že je nerozhodné, zda neužívání, resp. občasné užívání předmětného bytu žalovanými představuje stav dočasný či trvalý, a v důsledku toho se zjišťováním skutečností v tomto směru významnými nezabýval, odvolací soud veden odlišným právním názorem dospěl ke (skutkovému) závěru, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že jde u žalovaných o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine . Uvedený skutkový závěr přitom odůvodnil mimo jiné tím, že neuvěřil žalovaným, že se jim v podnikání nedaří a že se hodlají vrátit zpátky do P. Z toho je rovněž zřejmé, že hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Lze též poukázat na to, že zatímco soud prvního stupně uvedl, že žalovaní v době podání výpovědi z nájmu bytu, tj. ke dni její účinnosti, neměli zajištěnu jinou (adekvátní) bytovou náhradu za sporný byt v P. a že tento byt užívali (v důsledku podnikání mimo P.) pouze občas, odvolací soud považoval za zjištěné, že žalovaní mají zajištěnu v P. či jinde v okolí místa svého podnikání fakticky trvalou možnost bydlení a že předmětný byt fakticky neužívají již od samého počátku, kdy byt získali výměnou .


Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posuzování naplněnosti výpovědních důvodů dle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž provedl (opakoval či v potřebném, avšak zákonem připuštěném rozsahu, doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. správnost skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně zvrátit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž se z důvodu předčasnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který žalovaní vzhledem k obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) v dovolání (rovněž) uplatnili.


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. listopadu 2006


JUDr. Robert W a l t r , v. r.


předseda senátu