26 Cdo 137/2003
Datum rozhodnutí: 29.01.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 137/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce Ing. J. P., proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 434/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. 64 Co 413/2001-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, č.j. 6 C 434/2000-45, zavázal žalovaného, aby vyklidil byt sestávající z kuchyně a dvou pokojů, III. kategorie, v přízemí obytného domu čp. 975 v P. 5 (dále jen předmětný byt nebo byt ) do třiceti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemcem předmětného bytu byl dědeček žalovaného Ing. L. Ž., který zemřel dne 17. 2. 2000, a že po nájemcově smrti uplatnil žalovaný práva vyplývající z přechodu nájmu. Zároveň obvodní soud dovodil, že žalovaný neprokázal existenci předpokladu pro přechod nájmu bytu, totiž skutečnost, že v den smrti žil se svým dědečkem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti. Tento závěr opřel soud prvního stupně o hodnocení řady důkazů, které v řízení provedl, přičemž věrohodnost důkazních prostředků, které ke svým tvrzením nabídl žalovaný, označil jako nízkou, a současně dovodil, že žalobce svá tvrzení prokázal a tvrzení žalovaného vyvrátil .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č.j. 64 Co 413/2001-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí úplný skutkový podklad, postupoval tak v souladu s § 6 o. s. ř., přihlédl ke všemu, co bylo v řízení prokazováno, provedené důkazy hodnotil tak, jak mu ukládá § 132 o. s. ř. a dostatečně se vypořádal s tím, proč nevyslechl účastníky a neprovedl další důkazy. Městský soud se tedy ztotožnil s obvodním soudem v závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat trvalé společné soužití s nájemcem bytu a vyjádřil názor, že ani ve stadiu odvolacího řízení nenabídl žalovaný takové důkazy, které by mohly zvrátit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podpořená důkazy s vysokým stupněm průkaznosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupen advokátem dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen o. s. ř. ), když vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se nevypořádal s hodnocením výpovědí svědků H. K., MUDr. F., MUDr. F. soudem prvého stupně a dále se závěry soudu prvého stupně při hodnocení zdravotního stavu Ing. L. Ž., po návratu z hospitalizace dne 31. 12. 1999 . V další části dovolání žalovaný konkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudu při hodnocení těchto důkazů a odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nevypořádal se skutečností, že před soudem prvého stupně nebyly provedeny významné důkazy navrhované žalovaným a spokojil se pouze s výslechem svědkyně J. M. Uplatněné argumenty shrnul dovolatel do závěru, že jak soud prvého stupně, tak soud odvolací rozhodly na základě nesprávného hodnocení důkazů a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v obou jeho výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření polemizoval s kritikou hodnocení důkazů, která byla obsažena v dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má formální i obsahové znaky uvedené v § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Stejně tak nejsou naplněny předpoklady uvedené v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2001, potvrzený napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, byl prvním rozhodnutím, které soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tak posoudit, zda je dovolání žalovaného přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na něž ostatně dovolatel výslovně odkazuje.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je sice formálně uplatněna výtka nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti ale dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy. Podle obsahu jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však může být použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, popř. i tehdy jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135.

Dovolatel tedy přehlédl, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Se zřetelem k výše uvedenému je nutno uzavřít, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci v dovolacím řízení nevzešly prokazatelné náklady spojené s účelným uplatněním či bráněním práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2003

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu